Shoe polish /FRERARD/

Withdrawal symptoms

Co jsem mu na to měl říct? Co se na takový věci vlastně normálně říká? 

"Jasně, neboj, bude to dobrý. Možná to ani nebude adenokarcinom jícnu a ty nezhyneš v úmorných bolestech a mentolově zeleném hávu v nemocnici čpící propocenými těly důchodců celýho města" myslím, že s takovou bych vyhrál soutěž o utěšovatele roku.

Obličej si utře do rukávu a povzdychne si, načež se zadívá někam mezi polorozpadlou budovu pekárny a seniora, který právě venčí sebe a svoji malou, urousanou čivavu, velikostí podobnou průměrné kryse obývající místní kanalizaci.

"Potřeboval jsem někoho, kdo mě zachrání" usmál se smutně a zadíval se na mi do očí. 

Gerard - ochránce slabých a nemocných. To znělo úplně stejně hloupě, jako Stalin - ochránce pravdy a lásky.

"Zapřísáhnul jsem se, že kdo mě zachrání, tak s tím už zůstanu. Jakože na furt" zazubí se a chytne mě za ruku. Měl by si uvědomit, že nejsem žádná podrbaná babka kořenářka, která vytáhne z kapsy nať dobromyslu a dubovou kůru.

Usmál jsem se a chytnul ho za ruku, abych tím odčinil své předešlé mlčení.  Cicmali jsme se v chodbě ještě asi půl hodiny. Bylo to mokrý, slaný...a šíleně emotivní. Trochu mě to deptalo a tak jsem začal brečet taky, takže to bylo ještě víc mokrý a taky ještě víc slaný.

Párkrát jsem potáhnul jako pětiletý harant a utřel si oči do rukávu, aby si doma nikdo mý rozněžněný nálady nevšimnul.

"Brácha, to máš alergii, nebo ti ten tvůj něco zlomil?...Třeba ruku, nebo srdce?" zašklebí se Michael mezi futry a poupraví si kocoura, který se mu usídlil na rameni a právě mu zarýval drápy do jeho nového trička Arctic Monkeys.

"Drž hubu, blbečku" odbydu ho dospěle a bouchnu dveřma od koupelny takovým způsobem, až se  otřese keramický obrázek kvítku v rozpuku hyzdící stěnu opodál.

Měl jsem pocit, že mi v hrudním koši sídlí celé hnízdo hadů, naprosto bezostyšně se mi ovíjí kolem žeber a způsobují nezměrné křeče dýchacích svalů, takže je každý další podrbaný nádech těžší než inhalovat páry formaldehydu. Frank byl to jediný, na čem mi teď záleželo. 

Na čem mi kdokoliv doopravdy záleželo.

Jsem jako holka na prvním stupni základky, který její spolužák zrovna nabídnul sýrovou tyčinku a ona se do něj bezhlavě zamilovala, jelikož do ní  ještě nikdo nikdy tolik neinvestoval. A v šestnácti otěhotněla s prvním klukem, který jí koupil ovocný pivo.

Viděli jsme se zase za týden, zrovna když jsem měl volnou hodinu mezi obědem a odpolední hodinou utrpení s vycpanou poštolkou a mitochondriemi.

"Tak já ti svý tajemství řek...teď jsi na řadě ty" mrknul na mě lišácky, když jsme seděli na dětským kolotoči a Frank měl svý zaprasený tenisky položený na tom kulatým volantu uprostřed, kterým se dal kolotoč roztočit i když jste uvnitř. Dneska už si děcka nevybíjejí zuby o kovový konstrukce, když se snaží tu kulatou věc roztočit tak, že běží vedle a potom rychle naskočí a nebo to s nima zamete jako průměrný profesor se svými studenty na všech univerzitách světa. Dneska už si jenom sednou dovnitř, točí se a vrací. Žádný vzrůšo.

"Nemám...tajemství" nakrčím obočí a snažím se přijít na nějaký větší tajemství než to, že jednorázovou zubní nit používám dvakrát. 

"Každej má tajemství" zakroutí hlavou a založí si ruce na hrudníku.

"No, jednou jsem olíznul jedovatou kytku" pokrčím rameny, jelikož vím, že je to neuspokojivá odpověď.

"Jo? Minulej rok? To sis spletl rulík zlomocný s borůvkou? " zahihňá se jako výhřevný polštářek do lyžařských bot de luxe, až málem spadne z oloupanýho kolotoče, přesto, že se vůbec netočíme. 

"Bylo mi pět" snažím se obhájit, ale ani v pěti letech už se příliš nehodí olizovat neznámý předměty.

"A otrávený jablko si taky měl? Nebo jsi byl na maškarním za Sněhurku?" výborně Franku, dneska jsi docela v ráži.

"Fakt vtipný. Skoro vtip roku. Až na to, že tak roku 1980" převrátím oči vsloup a vystavím svou tvář slabým, jarním paprskům. 

Frank se pořád tak divně ušklíbal a pozoroval děti, které ve vzorném dvouřadu míjely hřiště, který jsme už notnou chvíli obývali.  Zrovna nahlas opakovali nějakou básničku a já slyšel jen úryvek " i ty jedna ropucho, dej si lopuch na ucho" a paní, která šla kolem se dost popuzeně otáčela.  Asi nenašla lopuch.

"Hele, musím jít...jinak budu v kabinetu vycpanej vedle bobra" povzdychnu si a dám Frankovi ruku na rameno. To jeho škleb příliš nezmírní.

Nesouhlasně zamručí a drapsne mě kolem pasu takovým způsobem, až mírně ztratím rovnováhu. Nevím, jestli je takový chování akceptovatelný před dětmi v předškolním věku.

"Uvidíme se o víkendu, fajn? Naši jedou pryč...můžeme být celou dobu spolu" usměju se zeširoka. Mám takový tušení, že následující víkend bude obohacující jako košt ve vinným sklípku pro chornickýho alkoholika. 

Asi pak taky budu mít neutuchající abstinenční příznaky.