Shoe polish /FRERARD/

Your fuckin' diary

Přemýšlel jsem o týhle blbosti, než mě moje alkoholem zdemolovaná mysl ukolébala do nepříliš vydatného spánku plného snů o pandemii ptačí chřipky a barevném popcornu. 

Ne, že bych byl nějaký šílenec co si myslí, že když se na něj cápek usměje, je to součástí předmanželské smlouvy. Každopádně tohle je přece něco jiného, ne?

My jsme si i povídali.

A kdybych byl drobátko povolnější, možná bychom si povídali i teď - u něj v posteli, mezi tím, co by na něj jeho máma přes dveře řvala, že "máme jít na snídani, dokud je to teplý". Někde mají teplé večeře, někde snídaně a někde syna, to si nevyberete.

Každopádně jsem musel řešit jeden dost zásadní problém - kluci si to pamatovali. Bob i Dan. Bylo to fakt divný - jako když si někdo přečte váš debilní deníček a zjistí, že mu chrápete mámou. Pokud máte fakt pech, tak jsou si dotyčný čtenář a jeho máma dost podobní - natolik, abyste to ve svém literárním díle alespoň desetkrát zmínili.

"Hele, ty, Gerarde...a vy jste spolu něco jakože...todle?" Bobovo vyjadřování nikdy nebylo z nejlepších, ovšem tato větná kompozice velmi úpěnlivě volala po opakování prvního stupně základní školy.

"Ne!" řekl jsem, možná až moc rychle a zběsile. Vlastně to znělo docela jako nepravda, takže jsem sám sebe na chvíli podezříval že lži. 

"Dobrý, dobrý, jenom jsem se zeptal, klídek kámo. Chápu že je to trochu...intimní téma" pokrčil Bob rameny a zatvářil se jako psycholog v manželské poradně, do které dorazil pár, který byl před týdnem sezdán a již se chce dát rozvést.

"Hele, až se vám budu chtít svěřovat, pozvu vás na rande do zpovědnice" zahučím dost podrážděně, protože tohle bylo moje kurevsky výsostný tajemství, který mělo být absolutně neprůstřelný. Nechtěl jsem dát těm dvěma jitrnicím příležitost, aby o mě přemýšleli, jako o potencionálním partnerovi svých přihřátých bratranců...

Myslíte si, že mě Frank nějak kontaktoval?

Tak to jste velmi naivní.

Zřejmě zjistil, že by mě musel dlouho zpracovávat, než by dosáhnul kýženého výsledku, tak se přiklonil ke koketování s filmy pro dospělé, jelikož to vyžadovalo méně času, trpělivosti a peněz.

Nemluvil jsem o tom, protože mi to způsobovalo docela nehezké pocity promarněné šance, které vás sužují jako hlad při krabičkové dietě.

Vlastně jednou jsem se v poměrně podroušeném stavu dal slyšet, že "Frank je fakticky dobrej kunďák" a že "od něj bych si nechal i koleno vrtat!"  Těžko říct, jestli mí kamarádi poznali, že jsem přebral jen díky těmto mým výkřikům, nebo když nás kolemjdoucí pán instruoval ať "laskavě držíme ty svoje nedomrlý huby" a já mu bezelstně řek, že musí být tak starý, že snad pamatuje Žižku ještě s oběma očima. Domů jsem se vrátil s natrženým rtem a otiskem francouzské hole na zádech.

Každopádně by bylo dobrý tady udělat střih...ne, že by můj život snad nebyl plný vzrušujících zážitků z počítání zlomků či hrabání listí na chatě.

Ale to není podstatné.

Podstatné bylo to, co se stalo o půl roku později.

Když jsem prodával almanach naší školy při jejím veleváženém výročí.

Zrovna jsem měl v puse kus housky se sýrem, jelikož si všichni studující před rokem 60 již stihli knížečku koupit. Říkám "knížečku" ale doopravdy byla ta papírová zrůdnost velká jako atlas. Každý v ní, pokroucenými prsty, hledal své jméno a rok začátku studia, jako by snad počítali letokruhy dvě stě let starého buku.

Debilní romány pro holčičky by se mohly jít vycpat jako hlavy muflonů nad krbovou římsou neplatiče daní.

Byl tady a normálně si šel.

Frank. 

Zvedla se ve mě zvláštní vlna vzteku a vzrušení zároveň.

Vzteku, že ho vidím a vzrušení, že ho budu moct zmrzačit oním almanachem, vážícím asi jako průměrná korpulentní modelka mody XXL.

"Hele, Gee, víš koho jsem před chvílí viděl?" zařehnil se Bob a šťouchnul do mě. Kdybych si náhodou nevšim.

To je určitě Bobova práce...To, že je tady.

"Aha!" zahřmím, jako bych byl revizor, který zrovna chytne bezdomovce bez platného jízdního dokladu a dělá, že se hrozně diví.

"Takže to tys ho pozval!!!" přimhouřím oči a zatvářím se nadmíru popuzeně. Bob jenom zamrká a začne kroutit hlavou v odmítavém gestu.

"Já ne, čestný skautský" kdo ti má věřit, když nejsi skaut!

"Super, to je jako v nějaké ukrutně krásné pohádce, taky přijde a nasadí mi střevíček? A pak se vezmeme. Teda já ho vezmu - zamknu jej do sklepa a vlastnoručně mu zašněruju střeva. A žili šťastně, dokud ten jeden nevykrvácel..." vychrlím ze sebe a raději se dále zajímám o svoji housku.

PS. Inu, spousta věcí se stala, spousta ne...

Ukrutně hezký večer přeji,

XOXShe