Shoe polish /FRERARD/

Red and white

Snažil jsem se vypadat, jakože mě takhle na likér zve každou chvíli nějaký podobně pohledný jinoch a tudíž je to pro mě rutinní záležitost - asi jako nedostatek toaletního papíru kdykoliv, když navštívím kabinku zdejšího wc.

Dosedl jsem na barovou stoličku, zatvářil se nezúčastněně a Frank dosedl naproti mě s lahví vína v ruce, kterou čmajznul bůh ví kde. Teda nevěděl jsem, odkud vykouzlil tu flašku, nikoliv ruku.

Díval jsem se na něj jako by byl v potravním řetězci až na té nejnižší příčce -  korály, šutry, velrybí trus...a pak teprve je on. 

Na co si to jako hraju? 

Jako bych se snažil svůj mozek obrnit tímhle repelentem myšlenek na to, že je to někdo, kdo by mohl být potenciální hrozba. Kdo by mě moh uvrhnout do toho nezvratnýho koktejlu hormonů, který z vás udělají emocionálně postižený jedince. Namotá si mě kolem prstu a taky něčeho jinýho a pak mě odhodí jako Lady Dee své panenství.

"Co děláš?" nakrčil jsem nos a zadíval se mu přímo do očí, protože se tvářil, jako by mu zrovna dali dýchnout rajského plynu či jiného anestetika. 

Kousnul se do rtu a naklonil hlavu na stranu, jako by se díval na koťátka, hrající si s baby Yodou a ne na mou, zdaleka ne tak ukrutně roztomilou osobu.

"Vždyť děláme, že jsme zamilovaní" usmál se a vypadal, že se samou láskou rozpustí. Fakt perfektní, ten musí být zhulákaný až za barák a bude si ze mě teď celý večer utahovat tímhle dětinským způsobem.

Fajn, jak chceš. Můžu ze sebe udělat taky totální jitrnici, když se ti to líbí.

Potlačil jsem veškerou svou čest a také heteráckou pověst a usmál se na něj, jako bych se zrovna fotil na ročenku a chtěl se pochlubit novými rovnátky. 

Takto to probíhalo celou jednu píseň, kdy jsme se na sebe naprosto necudně tlemili a kdejaký konzervativec by s tím měl nemalý problém, protože kvůli nám údajně taje led i v mrazáku a klimatizace topí místo aby chladila.

Když ten nechutně dlouhý ucamraný ploužák skončil, mohl jsem se konečně přestat chovat jako pitomec.

"Tak, pověs mi, kolik ti vůbec je?" zaculí se a konečně mi podá tu flašku, abych se jí mohl s chutí přisát na hrdlo.

"Sedmnáct" podotknu hrdě, jako bych tím snad obhájil to, že tady nasávám. Doufám, že sem teď vtrhne policie a zatknou ho za podávání alkoholických nápojů nezletilým. A on pak bude v base podávat mýdlo...zletilým.

"Ty už chodíš na střední?" rýpnu si do něj, přestože je mi jasné, že už je mu minimálně dvacet, ale nehodlám přiznat, že mi imponuje, že se se mnou baví někdo straší.

"No, skoro. Příští rok už budu na druhym stupni základky" pokračuje v mé hře na nejlepšího lháře a usměje se tak zeširoka, že mám pocit, že natáčíme Čelisti - díl 85456543.

Fakt vtipálek. Skoro se mi chtělo smát, kdyby ta jeho průpovídka byla alespoň trochu vtipná. Nadzvednul jsem obočí a raději si znova přihnul. 

"Co to vůbec pijem?" na flašce chyběla etiketa, asi aby nešlo poznat, že se normálně prodává za dvacku v Bille. 

"Počkej..." řekl znalecky, udělal flaškou pár krouživých pohybů, přičichnul si ke korku, zlehka se napil...

"Bílé, myslím, že bílé..."

To je mi ale panečku jinej someliér.

"Fakt?" nadzvednul jsem ironicky obočí a litoval jsem dne, kdy mě má matka nestrčila do kojeňáku.

Připadal jsem si trochu jako v Plešaté zpěvačce. Mluvili jsme o totálně nezáživných věcech, které byly najednou šíleně zajímavý. Přihrávali jsme si na smeče. Teda spíš on mě. Asi to je nějakej druh masochismu, když se mu líbí, jak ho pokaždý dostanu, nebo co.

A nebo se mu líbí, že z něj nejsem hned mokrej jak Viktoriiny vodopády.

PS: Sry, za tu dvouměsíční pauzu. Aby mě husa kopla.