Shoe polish /FRERARD/

Shooting range

Další týden byl naprosto úmorný. Nejen proto, že jsem musel navštěvovat ten mozek tavící ústav, honosně nazývaný "gamnázium", ale také to byly dny, kdy jsem se neviděl s Frankem, který vehementně dělal, že studuje a chodí do školy.

Byl jsem celý dny mimo a pořád dokola si přehrával ty okamžiky, kdy se naše rty buďto náhodně a nebo velmi plánovaně setkaly a vytvořili elektrizující hlouček, který se mi prohnal celý trávící systémem jako demo verze orgasmu.

"Kámo, ty seš teda dost dobře mimo tudle dimenzi" zasmál se Bob srdečně a poplácal mě po zádech takovým způsoběm, že mi málem přeladil srdeční činnost.

"Co s tebou takovej malej parchant, jako je Iero neudělá. Nebo už snad udělal, že se tváříš jako byste spolu už minimálně čekali potomstvo?" zeskřehotá aby se mohl roztáhnout na lavici, podepřít si rukama bradu a lascivně zamrkat.

"Budu předstírat, že jsem to neslyšel a doufám, že máš IQ dost vysoké na to, aby si zavřel pusu a pantomimicky požádal Dana, aby ti jí křížkovým stehem zašil" zachrčím podrážděně. Jsem na svoje soukomí dosti citlivý. Chápu, že jsme s Bobem kámoši, ale já mám co dělat, abych sám vstřebal, že mám vztah, natož abych to ještě dal k dispozici někomu dalšímu.

"Hele fakt. Kámo, už jste spolu...souložili?" to začal psát pro Blesk, nebo co?

Chci něco říct, ale Bob mě zastaví.

"Neber to jako provokaci, jenom se ptám. Jsme přece kámoši, ne?" zamrká a pokrčí rameny. Měl bych přestat takhle přehnaně reagovat.

Podívám se mu do očí a povzdychnu si. Stejně je moje odpověď negativní, tak co.

"Ne...ještě ne" zakroutím hlavou. "Spokojenej?" nadzvednu obočí a snažím se na kalkulačce najít tlačítko pro spuštění.

"Já jo, ale ty bys neměl bejt. Po dvou týdnech...to už jsem měl každou na háku" och, Bobe, jak náramně to nazýváš svůj rozmnožovací orgán.

"Nepochybně. Jenže mě si musí člověk zasloužit..." zašklebím se a na tváři mi hraje pobavený výraz. Jsem rád, že jsem byl schopen na Bobův dotaz reagovat jinak, než slovy "drž hubu".

"Mimochodem, v pátek večer bys tu svoji krasotinku moh dovést. Mám chuť na nějakou párty, tak jsem si řek, že pozvu tebe a ještě pár lidí a uděláme si takový skromný posezení u mě doma, hm?" zazubí se, načež ladně odběhne na záchod, jelikož právě zvoní na hodinu. Jak typické.

...

Měl jsem z toho divný pocity. Franka sice znám, ale nevím, jaký to bude ve společnosti dalších neznámých lidí. Teda, nevím přesně, kdo tam bude, ale jak znám Boba, bude tam mít nastěhovanou polovinu sídliště a celý Národní výbor. Třeba budou homofobní a upálí nás v Bobově mikrovlnce jako dva nepovedený křečky, nebo tak něco. 

Všemu ještě samozřejmě pomohl můj bratr.

"Copak copak, bratříčku? Jdeš se pelešit s tím malým, kterej tu byl s tebou posledně?" zapěl Mikey a opřel se zády o futra dveří.

"Vůbec nevím, o čem to mluvíš" zalhal jsem, jelikož máma byla hned v kuchyni a nepochybně všechno slyšela.

"Gee, kam jdeš?" ozvalo se okamžitě. Samozřejmě, je jako štěnice FBI. Většinou ví všechno ještě předtím, než to dotyčný vypustí z úst.

"Jde někam se svým nabíječem" zaskřehotá Mikey a ladnou otočkou vklouzne do svého pokoje.

"Gee, ty chodíš na střelnici?" zamrká vyděšeně a založí si ruce na hrudi v zamítavém gestu.

Čekal jsem jakýkoliv dotaz...ale todle mě dokonale odzbrojilo. 

"Klid mami...nejdu...Jdu za Bobem. Nemá nikoho doma, tak se budem dívat na televizi a hrát hry...a samý takový bezpečný věci" vykoktám bezděčně a dám jí pusu na tvář. Podobnou, jako jsem dal Frankovi, když tehdy odcházel. Akorát tadle pusa nevzedmula ten roj otravného, okřídleného hmyzu v mým nitru.

"Aha, dobře, tak...hlavně se chovej slušně" snažila se mi vtlouct do hlavy, když jsem se soukal do černých plátěnek.

"Neboj mami, jako vždycky" mrknu na ni a snažím se co nejrychleji zmizet pod hávem tmy, který pozdní večerní hodina utkala na naší chodbě. Oprýskaný zdi, natřený omyvatelnou barvou a hodiny, který značí, kdo má kdy službu. Světlo nesvítí, jelikož jej domovník chodí vždy v osm večer vypnout. Prý kdo se chce ploužit domů později, ať si pořídí lucerničku. Hulvát.

"No kde se couráš? To ti ještě máma balila řízky na cestu, nebo co?" zahaleká Bob, když mi otevírá dveře. Musí mít buď zlatý a nebo totálně hluchý sousedy. Nevím, co je pravděpodobnější.

"Ještě jsem byl pro něco v obchodě" zatřepal jsem hlavou a otevřel hnědý batoh plný plechovek s pivem a všemožným slaným pečivem.

"Tebe je radost pozvat" ušklíbnul se Bob, načež jsme začali skládat pivo do mrazáku, mezi špenát a něco, co vypadalo jako vesmírný sliz, ale zřejmě to byl takový ten gel, který namrazíte a potom si jím chladíte vymknutý kotník. 

"Ta tvoje hrdlička už tam je. Hele, fakt nechápu, co na něm vidíš... Teda jako mluvil o tobě fakticky pěkně to se musí nechat, to zas jo...a taky...vole! proč si mi nikdy neřek, že skládáš hudbu?!" šťouchnul do mě Bob, který tohle zatajení mého lehkého uměleckého počinu zřejmě pokládal minimálně za vlastizradu.

"Nemyslel jsem, že by tě to zajímalo. Není to nic velkýho. Prostě pár akordů, co nezní blbě a věci, co se mi honí v hlavě. Nic velkolepýho, co by sahalo na paty Edu Sheeranovi" pokrčím posmutněle rameny a vyprázdněný batoh hodím do rohu místnosti.

"A to je Ed kurevsky malej" prohlásil zamyšleně Bob a společně jsem se vydali do obývacího pokoje...