Shoe polish /FRERARD/

Terrorist attack

Jsem v pitomým maturitním ročníku, takže bych asi měl mít v hlavě kinematiku hmotného bodu, přechodníky a veřejné právo. Bohužel má šedá kůra mozková pracovala na neustálém přehrávání té noci v kolárně a vymýšlení dalších super záminek, proč se vidět.

V hodinách jsem byl totálně nekoncentrovaný a moje myšlenky se rozutíkaly jako ostraha letiště při teroristickém útoku. 

"Pan Way by nám mohl odpovědět , co?" slyšel jsem zdálky profesorčin hlas. Bylo to, jako když si sladce spíte a do snu vám najednou vnikne odporný, žíly trhající zvuk budíku.

"Já, no...eh, promiňte, já tomu moc nerozumím" žbleptnu, přestože ani nevím, na co se mě ptala, natož pak, co bych jí měl odpovědět. Musel bych si něco cucat z prstu jako ti lidi v pořadu "volejte věštce", když se vám pokouší odhalit vaši budoucnost pomocí pastelek a luštěnin.

"Začněte se, laskavě, soustředit. Vaše neochota mě jednak uráží a taky...už nejste pitomé děcko, které nedokáže držet svoje myšlenky na uzdě, není tak?" povýšenecky se na mě podívá a nehty párkrát zaťuká do dřevěnou desku katedry. 

"Omlouvám se, nebude se to opakovat" nesnáším todle podbízivé chování, ale pokud chci úspěšně složit závěrečné zkoušky, budu do sebe muset nasoukat veškerou literaturu za poslední čtyři roky. A věřte, že je toho tak hodně, že by mi nepomoh ani kýbel hořčice a sud piva.

"Heleďme se koukejme se, kdo tady je ZASE absolutně mimo tento svět..." zašťebetal melodramaticky Bob. "Zase mi chceš vyprávět, že vlastně jste jenom kamarádi a jediný jeho nádobíčko, který si viděl, bylo ve skříňce v kuchyni" nadzvedne obočí a opře se lokty o lavici.

"Bobe, to že se nesoustředím není dané...Ierem...je to tím, že mi chemie nikdy moc nešla" zatřepu hlavou a snažím se něco sesmolit do sešitu, abych zase neodevzdal čisté stránky.

"Jenže todle je fyzika, brouku" přimhouří Bob oči a snaží se v sobě potlačit brutální záchvat smíchu, který se mu prodírá skrz dutinu ústní. Kopnul jsem ho pod stolem. Teda alespoň jsem chtěl. Samozřejmě, že s mým štěstím jsem trefil pouze kovovou nohu lavice, takže se třídou ozvala rána, jako by někomu zvonili umíráčka. Myslím, že to bude můj případ, jestli se nedám trochu dokupy.

Což znamenalo, že jsem místo odpoledne, stráveného nad vzorečky, podlehl Frankovi a jeho úmornému naléhání, abych přišel k němu domů.

"Nechceš ke mně dneska přijít?"

"No, víš...měl bych se učit..."

"Noták...přijď"

"Tak dobře"

Mám přímo ocelovou vůli, není tak? Je to jako když si koupíte nerezový příbor, který vám v myčce zrezne.

Naštěstí byl té lásky, že pro mě přišel na zastávku, protože jinak bych jeho bydliště hledal až do soudného dne. Orientuji se asi tak dobře jako skautík bez kompasu - a taky bez mraveniště, lišejníku nebo vedoucího oddílu.

"Hele, ale je tady takovej jeden menší háček..." začal se kroutit, když už jsme byli u výtahů. 

"Přijde mě přivítat celá tvoje rodina i s národním výborem" začal jsem suše vtipkovat a nakrčil ret.

"No, celá rodina ne, ale máma je doma" špitnul a provinile se na mě podíval. To doma nemoh mít radši ten výbor?

"Děkuji, že jsi mi to oznámil tolik dopředu a tudíž jsem se na to mohl dostatečně připravit" procedím mezi zuby ironicky a sjedu ho pohledem. Avšak Frank vůbec nevypadá, že by mu to snad bylo byť jen trošičku líto. 

"Klídek, bude to v pohodě. Berta měla taky ráda...myslím si, že to zvládneš" možná, že ho zvládnu zavraždit do té doby, než výtah zastaví v šestém patře.

"Přísahám, že todle ti karma vrátí. Budeš se koupat ve sračkách, to ti garantuju, Iero" syknu, ale on na mě jenom vyplázne jazyk a zazvoní.

"Och, už jste tady!" zavýskne kaštanově hnědá hlava, která se vynoří ze dveří s keramickou cedulkou, hrdě vystavující nápis Iero.

"No, tak todle je můj přítel, Gerard. Gerarde, todle je moje máma" v ten moment jsem myslel, že mě omejou. JAK PŘÍTEL?!? Měl říct, že jsem kamarád, jako by to udělal každý normální člověk.

Přemohl jsem veškerou zlost, podal jeho mámě ruku a zkoušel se tvářit mile, i když to nejspíš muselo vypadat, že spíše trpím intenzivními průjmy.

"Těší mě" usmála se zářivě a zabalila se do tmavě hnědého, vzorovaného svetru. "Inu, nebudu vás vyrušovat. Vemte si něco z kuchyně, dobře?" pokývala hlavou a vydala se do jednoho z pokojů, který se v bytě nacházel.

Já se teď ovšem nechtěl občerstvovat. Chtěl jsem Frankovi narvat do ucha celou Eiffelovku, nebo Sochu svobody. Prostě něco velkýho a bolestivýho.

"Hrabe ti?" vyjedu na něj, jen co zavře dveře svého pokoje.

"Co je?" pokrčí rameny, usadí se na postel a poklepe na místo vedle sebe, jako bychom byli na nějaký podrbaným anglickým čajovým dýchánku a vůbec nic se nedělo.

"To ses jako svý mámě musel hned pochlubit, že ti do spárů spadla nová oběť? 'Ahoj mami, todle je Gerard, moje nová šukna. Šukno, todle je moje máma, seznamte se.'Paráda! " snažil jsem se korigovat hlas, ale šlo mi to jen velmi, velmi ztěžka.

"Netrojči, Gerarde. Proč seš ohledně tohodle tak úzkostlivej? Vždyť je to v pohodě. Vidíš? Moje máma to vzala. Ví to o mě. Nemusím si před ní hrát, že si domů vodím kamarády, když to není pravda" pokrčil Frank rameny, bylo na něm vidět, že absolutně nechápe příčinu mého rozhořčení. Ani já ji vlastně moc nechápal.

"Hele kašli na to, Gee. Jsme spolu, tak si to radějc pojďme užít, hm? Nechci se hádat" zamumlal mi do vlasů a lehce mi zezadu proniknul přes tričko. Je zajímavý, jak malý stačí fyzický kontakt a já jsem jako beránek. No, alespoň se můžeme usmířit, když už nic.