Shoe polish /FRERARD/

Rubber gloves

Nevěděl jsem co mám říct, nebo udělat. Na čí straně jsem měl vůbec být?

Na straně svýho kamaráda, kterej by mě určitě v podobný situaci nenechal ve štychu, nebo na straně svýho přítele, kterej o mě má sice nejspíš strach, ale také mnou, momentálně velmi citelně, manipuluje?

"Jak ty můžeš vůbec vědět, jak beru svý partnery? Nikdy si můj partner nebyl, jelikož se příliš nevyžívám v sebetrýznění...takže jsou tvé komentáře dost zcestné" štěknul Frank a já měl pocit, že jsem v jeho očích na moment postřehnul podivně živočišnou zvířeckost. 

"Franku, posloucháš se vůbec? Vždyť seš úplně normální manipulátor" vrazil se sebe Bob a rozhodil rukama, zřejmě aby dodal svému tvrzení váhu.

"Jo? A ty zase pěkně nahovno kamarád. Bryare, ty si asi neuvědomuješ, co by se mohlo stát, viď? Ty si obecně moc věcí neuvědomuješ" vyštěknul Frank a dal si jednu ruku v bok, což vypadalo docela úsměvně. Jako byste nasrali sádrovýho trpaslíka a teď ho šli reklamovat, že na vaší zahrádce nevypadá dosti reprezentativně.

"Dobrý, kluci, to stačí..." snažil jsem se situaci vyřešit, ale byl jsem úspěšný asi jako hrozba pořádkové pokuty u soudu.

"To je pravda, musíme jet...Gerarde?" podíval se Bob mým směrem a já věděl, že když ho nezavezu já, tak sedne do auta někomu cizímu, kdo může mít po půl litru Ruského standartu a pak taky může skončit jako invalidní troska.

"Gerarde, jestli pojedeš, seš fakt kokot" hodil po mně Frank naprosto pohrdavý pohled a nadzvednul hlavu, jako ten pingl z Obsluhoval jsem anglického krále, který se furt snažil být vyšší.

Přehodil jsem si přes ramena bundu a se vzdorovačným pohledem pětiletého dítěte, které nechce otevřít pusu u zubaře jsem se otočil na patě a začal stoupat po schodech nahoru, v těsném závěsu za Bobem.

Mírně mrholilo a začínalo být šero. Tak by se dalo popsat počasí i to, co se mi momentálně odehrávalo v mozku.

"Je to daleko?" začal jsem se zajímat, jen co jsme dosedli do auta a zapnuli si pásy. Jediný, co mě teď zajímalo bylo to, aby se Bob dostal co nejdříve na místo určení. Na naštvanýho Franka jsem ani nepomyslel. Bylo to naprosto bezpředmětný.

"Budem tam tak za deset minut, pokud na to šlápneš" pokrčil spolujezdec rameny a začal mě navigovat, jelikož věděl, že já se ztratím i ve vlastním pokoji a tady v tom podělaným centru je to samá jednosměrka. 

"Bobe, ty máš nějaký podezření, že jo? Podezření, co by se jí mohlo stát" neopovážím se na něj podívat, sleduju vozovku a dávám přednost černýmu Volkswagenu. 

"Víš, ona občas mívá - teď doleva - párkrát už měla epileptickej záchvat. Vždycky to trvalo jenom chvilku a bylo to v pohodě, ale to ještě bydlela doma...měl se o ni kdo postarat, kdyby se něco posralo. Ale teď bydlíme spolu a ona je tam sama..." za cestu se jí pokoušel ještě pětkrát zavolat, ale vždycky to hned spadlo do schránky.

"Bude to v pohodě..." já jsem tak povzbuzující element, že by mi za to měli dát nějakou cenu, nebo tak něco.

Bob se zhluboka nadech a podíval se na mě. Vytáhnul jsem klíčky ze zapalování a vystoupil z auta, abych mohl svého kamaráda následovat v téměř nekonečném stoupání do schodů.

"Kate?!...otevři, Kate, slyšíš mě?" začal Bob zběsile bouchat na dveře. Možná i 'Alohomora' by bylo účinnější, ale nechtěl jsem do toho bezútěšně zběsilého aktu zasahovat.

Najednou se ale z bytu ozvaly nějaké zvuky...dvě tupé rány a zachrastění klíčů v zámku.

"To se ti tak chce na záchod, nebo proč tak zběsile bušíš?" vykoukla Kate ze dveří a zatřepala nechápavě hlavou. Na rukou měla žluté, gumové rukavice, které když sundáte, tak vaše dlaně stále pronásleduje nechutný pach. Trochu provinile se usmála.

Bob nezaváhal, jednou botou nakročil do bytu a velmi neohrabaně si ji přitisknul na hrudník.

"Ty ses praštil do hlavy?" moc jí nešlo rozumět, protože jí obličej deformovalo náhlé přitlačení na hrudník jejího chlapce, avšak tuto větu jsem celkem logicky rozklíčoval.

"Proč to nebereš, pane bože, víš jak jsem se bál?" odtáhnul se od ní konečně, ale stále ji držel za ramena, jako by z ní chtěl vytřepat nějaký prachy, nebo tak něco. 

"No víš, ten telefon...spadnul mi...do záchodu" zase ten provinilý úsměv a nakrčený, pihovatý nosík, který ji dělal bezmezně roztomiloučkou. Todle jsem uměl docenit i když nepatří do mého revíru.

Povzdychla si, významně se podívala na obě gumové rukavice a rychlým pohybem hlavy nás pozvala dovnitř.

"Chceš se tam ještě vracet? Víš, mně už se do toho moc nechce. Nedáme si radějc něco u nás? Můžeš tady přespat, nebo si auto vyzvednout ráno...co ty na to?" usmál se Bob. Večer strávený v přítomnosti těch dvou se najednou tvářil jako gastronomický zážitek v pětihvězdičkové restauraci, narozdíl od hádavého setkání s Frankem, které mělo nyní nádech podprůměrné školní jídelny, kde kuchařkám padaj vlasy a nehty do jídla.

"Jo, to zní moc super" usmál jsem se unaveně a nechal se obklopit příjemným teplem jejich bytu. Bylo tady moc pěkné, dřevěné obložení na zdech a ve vzduchu sladké, mrkvové pečivo.

"Griotku?" usmál se na mě lišácky. Ví, že nesnášim sladký pití a griotka je prostě jenom zubní kaz ve skleničce, červená cukrovka a jedinečná alkoholová slast všech ženských nad šedesát.

"Jasně" zazubil jsem se.