Shoe polish /FRERARD/

Problem. Problem. Problem.

Připadal jsem si v tom kvádru jako invalidní tučňák - nejen proto, že jsme měli stejné barvy, nýbrž jsem vypadal, že mám tak o dvacet kilo tuku více. A invalidní, protože jsem zakopnul hned při první příležitosti, takže to vypadalo, že mám za sebou již pár lekcí ruských národních tanců.

První směšná příhoda se stala hned po příchodu Bobova kamaráda Dylana. Takový typický úchylák, který se dostane pod všechny sukně, včetně ty skotské. 

"Další...jméno..." zamručela taková stará ropucha za pultíkem. Ten tam byl zřejmě jen proto, aby si měla o co opírat lokty a taky svou bujarou hruď. Pořadatelé se zřejmě báli, že by to dřevěná parkety na podlaze nemusely přežít.

Bob se se svým nově příchozím známým dal do řeči o přednostech piercingu v jazyku, takže musela ropucha kváknout znovu - a o to důrazněji.

"Jména!" v ten moment patřila jejich pozornost již jen jí...

"Ehhh...Bob..."

"Dylan..."

"To si ze mě jako ještě budete utahovat?" rozkřikla se na ně, div si nepoprskala své zápisky - naštěstí bylo vše v elektronické formě, takže se předešlo případnému rozmočení papíru a nečitelnosti písma.

Po drobných peripetiích s příjemnou paní, která nám každému vrazila kartičku s naším jménem, jsme se přesunuli do sálu.

Židle byly seřazené tak, aby si na každou stranu sedlo jedno pohlaví - dokonale jsme tak viděli na naše potencionální taneční partnerky.

"Tak co, dobrý, ne?" naklonil se ke mně Dan, kterému málem kapala slina až na kravatu. Ani mi nepřišlo - všechny mi připomínali moji bejvalku. A přitom jediná společná věc byla ta, že to byly holky.

Trochu lituju, že nejsem hetero. Nejspíš bych byl hezčí holka, než moje přítelkyně.

"Za kterou půjdeš?" šťouchnul do mě Bob a rentgenoval ty chudinky jemného pohlaví na druhé straně. Kolik z nich bude po skončení kurzu asi čekat něčí dítě?

"Asi uvidím, kdo zbyde. Nechci se tam s nějakým ňoumou přetahovat o nějakou slepici..." reagoval jsem možná až moc průhledně. Hned jsem se v duchu vyfackoval.

"Jo? A co když zbyde támhleta?" ušklíbnul se Dan a poukázal směrem ke slečně, která byla asi o deset centimetrů vyšší než já - a to seděla, podotýkám, rozpustile zkroucené vlasy se jí lepily na nepříliš půvabný, pihovatý obličej a garderobu nejspíš dostala od babičky - jelikož na ni nabalila dědu.

"Třeba...bude hezky tancovat" snažil jsem se ji alespoň takto obhájit, jelikož jsem v ten moment opravdu nenašel nic, co bych jí mohl pochválit.

"Jo, třeba budeš ve vzduchu, až budeme trénovat zvedačky..." zaculí se Bob a celý sál ztichne, jelikož vstoupí mistr.

Když se to řekne - jako mistr - tak se vám nejspíš vybaví seriozní pán s plnovousem, fajnšmekrům potom mistr Yoda. Jenže tenhle vypadal, že je mu něco mezi dvaceti a padesáti a když šel, tak působil dojmem, jako by jeho máma byla plastelína a otec žvýkačka. Začal vyprávět něco o tom, jak máme mít zapnuté knoflíky na košili, my se ovšem raději smáli klukovi před námi, který měl na obleku přilepený lísteček s nápisem "Pikachu, volím si tebe". Pikachu je hezký - takový malý a žlutý. V tom případě by hochovi zřejmě udělala radost ta drobná asiatka v druhé řadě...

"Tak pánové, zadejte se..." znělo to, jako bychom s těma holkama měly prožít už celý život. Bob s Danem spěchali k těm dlouhovlasým stvořením, ale já se tím nikterak nevzrušoval. Bylo mi jedno, jak bude vypadat. Prostě si tady odkroutím pár lekcí a všichni budem spokojení - ona, protože budu galantní a já, protože už to budu mít za sebou.

"Hele, ahoj, ty už někoho máš?" zaklepe mi někdo na rameno. Podle hlasu buď kastrát, nebo holka. Opravdu jsem doufal v první možnost.

Byla celkem pěkná - čokoládové vlasy po lopatky, zelené oči mandlového tvaru a ostrý, pihovatý nos. Působila na mě děsně příjemně. Možná to bylo tím, že mi připomínala sestřenku z pátého kolene.

"No...já...spíše ne" vysoukal jsem ze sebe, jako bych snad byl Dan - který už tam mimochodem hezkých dvacet vteřin pochodoval - bez úspěchu. Usmála se a obmotala mi paže kolem té mé. Fajn, tenhle problém se vyřešil sám. První hodina by měla být v pohodě. Ostatní to říkali.

Poskakovali jsme tam, jako bychom si doma zapomněli trampolínu a já cítil, že vyvrhnu celou útratu z blízké hospody. Nerad bych slečně potřísnil výstřih.  

"Tak a teď na hudbu" zvolal mistr zvesela, jako by tu skladbu neslyšel minimálně tolikrát, kolikrát jsem si za tu chvíli řekl, že chci umřít. 

Místní DJ tam pustil nějaký kolíbavý, převoněný song z osmdesátých let, do kterého jsme se všichni začali vlnit, jako bychom měli problémy s páteří.

U mě to naštěstí vypadalo jenom na tu páteř.

Věřím, že ostatní chlapci měli i mnoho jiných problémů...