Shoe polish /FRERARD/

Patchwork

"Mohl si mi to alespoň říct" zamračím se, když se mě snaží odšatit. Na to, že jsem u něj sotva pět minut, tak mám na sobě méně oblečení, než bych si přál. A to postrádám jenom bundu.

"Ale, no" zabručí mi do vlasů a snaží se mě položit na postel. Ha, to si jako myslí, že si mě takhle lehce získá? Získá si mě, ale až po vynaložení dostatečného úsilí.

"Nejsem Alena, jsem Gerard" ušklíbnu se ironicky a plesknu ho po ruce, která mi tak nestydatě ošmatlává oblast mezi lopatkami. Nakrčí nos a s povzdechem si prohrábne vlasy. 

"Takže budem hrát deskovky? Když je tady pán naštvaný a tudíž náš nejintimnější kontakt bude, když si budeme předávat hrací kostku?" vysoukal ze sebe Frank a začal se prohrabovat krabicemi, který měl vzorně seřazené na poličce. Většinu z toho jsem neznal, ale docela mě zaujala hra s názvem "Studená válka". 

"Budem hrát todle?" ukážu na modro-červenou krabici se srpem, kladivem a holubicí a usměju se. 

"Zlato, todle je na tebe moc složité, co raději Člověče nezlob se? I když, to asi nemáš šanci vyhrát, což?" podotknul Frank a tím poukázal na fakt, že se ZLOBÍM už teď. A to jsem ani nezačali.

"Promiň, Franku...ale je to hra do šesti let a sto šedesáti centimetrů. A já ani do jedné kategorie nespadám" moje podlá poznámka na jeho výšku Frankovi vykouzlila bojovný úšklebek ve tváři. Nakonec vytáhnul malou krabičku, kterou bez zaváhání rozdělal a různobarevné, placaté kousíčky rozsypal na koberec. Ještě, že to není Lego, jinak by tí v ytvořil dokonale zabijáckou dráhu.

"Nemáš šanci mě porazit. Jsem herní génius. Jediný, komu se to párkrát podařilo, byl Jepha, ale to byla více méně nehoda, protože jsem měl v žíle tři promile a on byl střízlivý" začal se Frank chvástat a skládal kousíčky kolem hrací plochy. 

"No, to určitě, ty nehodo"

Fajn, měl pravdu, neměl jsem šanci,  jelikož jediná hra, kterou jsem vždy bezpečně vyhrál byla schovka. A to proto, že  jsem ji hrál s dětma ve školce a ony se mě chtěly zbavit - takže mě nikdo nikdy nehledal a já se nadšeně chichotal za závěsem v kumbále, dokud mě uklízečka nenařkla z toho, že jí tam upíjím saponáty. Byly s citrónovou příchutí, tak co?

"Sakra, měli jsme se o něco vsadit. Bylo mi jasné, že tě úplně lehoučce převezu" zatetelil se Frank a hrdě si složil ruce na hrudníku, jako by zrovna zařídil světovej mír a ne mě porazil ve stolní hře. Samozřejmě. Kdo prohraje, uklízí. Z perverzních pohledů Franka jsem ale odhadoval, že by vyhrál něco daleko hodnotnějšího než úklid barevných kousků do krabičky.

Během minuty byl na mě přisátý jako pijavice na nemocném dítěti z osmnáctého století a snažil se mě úplně nezřízeně, dostat do stavu, kdy se mu podvolím.

"Co děláš, vole? Vždyť je vedle tvoje máma" paranoia je posledních pár týdnů moje sakra dobrá kamarádka. Je se mnou nepřetržitě... a furt mi něco úlisně šeptá do ucha, jako naslouchátko senilnímu starci.

"Si jako myslíš, že má na zdi skleničku a poslouchá...jestli si náhodou nestrouháme pastelky?" nevím, zda to měl být nějaký dětinský dvojsmysl. Ale pokud to měl být vtip, tak se nepoved. Pokud to být vtip neměl, tak se poved až moc.

"Třeba. Ale vzhledem k tomu, jak mlaskáme si spíš bude myslet, že se snažíme spořádat osmikilovou kachnu i s pekáčem" převrátím oči v sloup a protáhnu si ruce, které už mi začínají brnět z toho, v jak nepřirozené jsem poloze.

Je té lásky, že alespoň pustí hudbu. A je to poměrně pěkná hudba - tedy na to, že mé standardy jsou nadpozemsky vysoko a pokud se něčím můžu chlubit, tak je to rozhodně hudební vkus. A pak taky počet beďarů na jeden centimetr čtvereční kůže na zádech.

Indie rock se line pokojem jako právě uvařený turek ve staré, sovětské sklenici na omyvatelném ubruse s károvaným vzorem a já se nechávám unášet smělými doteky chlapce, kterého bych ještě před půl hodinou nejraději viděl vedle klobásy a cibule napíchaného jako ražničí.

"Je to větší sranda, když děláš, jakože o to nemáš zájem. Tvý tělo totiž mluví úplně jinak..." nakrčí nos a zadívá se mi do očí. Samozřejmě, snažím se být slušný chlapec. Nebo alespoň bych se o to měl snažit, když jsem u něj prvně.

"Hloupost, moje tělo nemluví vůbec..." ani jsem to nestihnul doříct, když svou rukou zamířil přímo k lemu mých kalhot, aby mohl následně zmáčknout jedno mý stehno. Ten zvuk, kterej se mi prodral skrz dutinu ústní bylo něco mezi umírajícím Stegosaurem a prasetem, který poprvý vidí zabijačku.

"Todle znělo, jakože ti to móóóc vadí" ušklíbnul se sarkasticky a s pobavením sledoval můj výraz, který se blížil výrazu člověka, který zjistil, že ta malé krabička, kterou chtěl celý dětství po rodičích zakoupit vlastně vůbec nebyly bonbony.

"Ty seš fakt jitrnice, Franku" zamračil jsem se na něj, a zkřížil si ruce na hrudníku. Musel jsem vypadat dost srandovně, protože jsem ležel a druhá brada se mi bezostyšně klubala na světlo světa a vypadala, jako by se mi pod obličejem rozlil pudink.

Nakonec jsem Franka přetáhnul polštářem, on mě zalehnul, já ho shodil, překřížil mu ruce na hrudníku, on mě kousnul a nakonec jsem oba spadli z postele. Zábava dvou dospělých lidí na úrovni.

"Hele a začnem spolu chodit, když jsem tě představil svý mámě?" zazubil se, když mě doprovázel domů. Oba jsme měli kapuce a vypadali jsme, jako bychom právě opustili pohádky z mechu a kapradí.

"Jak se to pozná, že spolu dva chodí?" zadívám se mu do očí, protože doufám, že vymyslí něco moc filosofickýho a taky nepřekonatelně romantickýho - jako dopis, který jsem chtěl dát v druhý třídě spolužačce a máma mi ho vyhodila se slovy "ten bordel, cos měl na stole, jsem s dovolením vynesla".

"Až se daj na facebooku do vztahu. Dřív ne" zazubí se a dopne si bundu až ke krku, aby mu sychravé počasí nezpůsobilo nějakou větší újmu na zdraví. 

Zachichotal jsem se a stisknul mu ruku. Nevím, jestli spolu chodíme, ale teď spolu jdeme.

A to je fajn.

PS. Je to opět velmi nekonzistentní, bo se jednu chvíli hádají a druhou jsou zas jak holoubci na rozkvetlý třešni. No, co už.

PSS. Kdyby měl Frank Gerardovi něco pustit, tak je to určitě ten song v mediích...a nebo cokoliv od Joy Division, ha...