Shoe polish /FRERARD/

Panic at the disco

Panikařil jsem.

Na jednu stranu to bylo něco, co jsem si vždycky přál - aby se konečně s nabídkou políbení objevil někdo jiný, než moje prababička, která mě vždy na mé narozeniny obšťastní náramně hlasitou a vlhkou pusou, po které na mé tváři zůstanou zbytky rtěnky barvy burgundské fialové.

Na druhou stranu to měla být moje první pusa a já si fakticky nebyl jistý, jestli ji chci takhle promrhat. Jasně, dělám, jako bych byl patnáctiletá dědička trůnu a přemýšlel, jestli dát tomu pěknýmu podkonímu, nebo si svou virginitu nechat pro svýho právoplatnýho manžela, kterýmu bude minimálně o čtyřicet let a čtyřicet letních sídel více, než tomu podkonímu.

Díval jsem se mu do očí a viděl, jak se ušklíbá.

Jako by čekal, že po něm skočím a před všemi mu udělám preventivní prohlídku dutiny ústní.

"Hele, já...musím jít. Oni...čekají na mě" odtrhnul jsem se od něj. Už v ten moment jsem si nadával do největších jitrnic světa.

Bylo to jako vyhrát ve sportce půl miliardy, tiket nechat v kapse od kalhot a znehodnotit jej vypráním v pračce. Z toho by vás drblo.

Asi si všimnul, že mě to vyvedlo drobátko z míry. Kdo by si taky nevšim - koktat většinou začnete, když prožijete nějaký hodně velký šok a já si připadal, jako po shlédnutí necenzurovaného Lindemannova klipu.

"Počkej, tak já půjdu s tebou..." zakřičel na mě, ale přes hlasitou hudbu ani nebylo slyšet, že něco říkal, natož pak rozklíčovat, co to bylo.

"Hej, to si jako hraješ na debilní Popelku, nebo co?" nakrčil obočí, když mě po třech dlouhých krocích dohnal a postavil se přede mě s rukama založenýma na hrudníku, s pohledem kdejaké padesátileté manželky, které se její milý zrovna vrátil ze zdejší krčmy ve značně podroušeném stavu.

"Já jsem slíbil, že pomůžu s rozdáváním těch výher v tombole" bohužel, todle nebyl výmysl.

Tak trochu jsem na to, při svých pokusech o socializaci a navázání milostných poměrů, pozapomněl.

"Tak hold šišku lovečáku nebudeš předávat ty, ale Bob s třema pormilema v žíle...Alespoň to výherci mají i s bonusem, dýchne na ně a už celý večer nemusí pít, protože je to nadere až za barák" uculil se Frank jako zakladatel organizace anonymních alkoholiků a pokrčil rameny.

Frank měl pravdu - nikdo se po mě nesháněl, jelikož v hlavním sále už se všichni opět bujaře natřásali, až z toho ramínka podprsenek a spodní čelisti padaly.

"Vidíš, řikal jsem to..." usměje se a přejede mi rukou přes záda.

Líbí se mi, jak je fyzický, vzhledem k tomu, že já se od fyzického kontaktu poměrně distancuji.

Ne, že by mi to vždycky vadilo, jen mi to většinou nepřijde upřímný. Je to prostě něco, co "se dělává". Když vás někdo objímá po dvou dnech, kdy vás neviděl...Je to jako když se někoho ptáte, jak se má, i když vás to ani trošku nezajímá, ale nesnesete pocit, že by mezi vámi měla být, byť jen vteřina ticha. Nesnáším to.

Ale todle bylo jiný. Bylo to, jako by mi povolovaly klouby, jako by mi měkly kosti a roztíkal se mozek.

Byl to pocit, jako když se vám něco povede, jako když dokreslíte komiks, nebo když se morbidně obézní člověk zase nají, pocit podivnýho uspokojení.

Jako růstový bolesti, jenom o poznání příjemnější.

"Tak se vrátíme zpátky, hm?" zapředl tiše a zeširoka se usmál.

Strávili jsme další tři hodiny klábosením na baru a občasným křepčením mezi opilci. Myslím, že ani jeden z nás už nepatřil mezi nejstřízlivější, ale ještě se nám nemotaly nohy, ani jazyky - což byla více méně moje zásluha.

"Hele, mám na tebe pár otázek..." čekal jsem od Franka fakt cokoliv, ale tohle mě stejně překvapilo...

"Koho budeš volit a jaký je tvůj oblíbený pokemon?" vypadlo z něj, a zase se na mě uculil tak, že by svým vzezřením zapadl mezi děti ve školce.

"Prosim?" ještě se mě zeptej, co jsem za znamení a že nám je měsíc nakloněn.

"Tak?" zatvářil se nedočkavě a dost kriticky si mě prohlížel.

"No, pokemony moc neznám" přiznal jsem, i když bych se za to měl nejspíš stydět. Když jsem byl malý, byli úplně všude - na batůžcích, na tričkách, na kartičkách, dokonce i na spodním prádle. Nebylo moc hezký, když se k vám přihnal váš polonahý, tříletý kamarád a začal se rozmachovat, jak má pěknýho Bulbosaura...

"Ale pamatuju si na toho...no, takovýho velkýho kocoura...Mňauk? Líbilo se mi, že snad jako jediný pokemon mluvil..." nakrčil jsem nos. Nebyl jsem si jistý, jestli se tak jmenuje, ani jestli jako jediný mluvil.

Frank se rozzářil.

"A ty volby?" vyzvídal.

"A co myslíš? Jsem liberál - musím být. Zvolit Trumpa by byla sebevražda. Navíc když jsem ga-" odmlčel jsem se. Bylo zřejmý, že je Frankovi nad slunce jasný, že jsem - řekněme na druhé straně řeky. Nikdy jsem to nikomu neřek, ani nenaznačil. Všichni potají doufají, že si najdu holku, vezmem se, budem mít tři děti, dva psy, akvárko s axolotlem a v osmdesáti umřu na rakovinu plic, protože žijeme vedle podělaný továrny.

"Víš..." podíval se na mě...najednou docela vážně. "Doufal jsem, že něco takovýho řekneš..." na chvíli se odmlčel a přejel si hrdlem vínové flašky přes rty.

"Je to vlastně takový test... Jestli má vůbec cenu s daným člověkem ztrácet čas...Většinou se ti lidi jenom blbě zasmějou, nebo řeknou že neví...nebo na mě zavolají svýho přítele, aby mě vynes v zubech" zazubil se, jako by dneska snídal minimálně s Nietzschem.

Och, tak to doufám, že tady vašnosta usoudil, že jsem pro něj dost dobrý...

"A ty ses nad tím alespoň zamyslel..." usmál se a pak přimhouřil oči, jako by mě snad plánoval zakousnout a přinést lví rodince obývající místní ZOO, nebo se chtěl opět pokusit o romantický exces.

"Paráda..." a to jsem doufal, že z něj vypadne něco kloudného.

Něco jako "Jste to co jíte", "jste takovej zmrd, jakýho si zvolíte..."

Ps: Teď jsem četla jeden moc přenádherný Frerard, trochu morbidní, tak mile přeslazený, se skvělou zápletku a všema těma věcma, co by měly dobrý storky obsahovat.
Chtěla jsem to taky napsat něžně, ale připadá mi, ze jsem to popsala pěkně hovadsky...
Taky bych mohla vydávat víc než jeden díl za měsíc, jestli chci, aby to někdo čet...hah

Xoxo
She.