Shoe polish /FRERARD/

Here we go again

Na svůj víkendovej program jsem byl nadrženej víc, než průměrnej  čechoslovák na devizovej příslib podmiňující dovolenou v Jugošce.

Ale měl jsem trochu blbej pocit, že se to nevyvede dle mejch představ. Znáte  to...vždycky si váš zkurvenej mozek uštrejchuje dechberoucí plán, který vám náplní krevní řečiště endorfinama a navodí stavy standardního feťáckýho deliria.

"Hele, takže červený, nebo bílý?" Optal jsem se úslužně, když jsem balancoval se dvěma vinnýma flaškama před domácím barem a vypadal, že se snažím o odpálení imaginárního basebalového míčku.

"Bílý, tím když se pocindáme, tak to nebude moc vidět" je dobře, že tak myslíš na budoucnost Franku. Obmotal mi ruku kolem pasu a posledními články prstů lehce nabral látku batikovanýho trička, který jsem měl jako domácí úbor. Projela mnou podivně rezonující vlna červenejch mravenečků, kteří se mi právě pokoušejí znásilnit míchu.

"Hele, až po svatbě, jo? Bůh se dívá na všechny páry, který spolu maj nemanželskej sex a ty také posléze potrestá. Viděl jsi někdy Danteho peklo? Tam bys chtěl skončit?" vykulil jsem na něj oči při svém nejapném žertu a jeho příjemně se ovíjející pazouru jsem odstranil ze svých boků. Dělat cavyky doporučuje jedenáct z deseti testů na kapavku.

"Stejně skončíme v pekle, to máš fuk. Nezapomínej, že nejsme...uhmm...kompatibilní" to je fakt, jsme jako dva klíčky bez zámku. 

"Nevěděl jsme, že si tenhle...náboženskej posedlík" zamává si Frank teatrálně rukama kolem hlavy a poťouchle se usměje, jako bych po něm chtěl, ať vypočítá osmou mocninu šestnásti z hlavy.

"Cože?! Nejsem!" ohradil jsem se ostře. Nemám rád, když si mě lidi škatulkujou - tím míň, když do škatulky, do který nepatřím. Třeba když si mě na základce zařadili do škatulky "ta tlustá koule, co pomalu utíká" a už jsem měl tu čest ochutnat čerstvě spláchnutou vodu záchodků v přízemí školní budovy.

"Klídek, není na tom nic špatnýho" pokrčil rameny a uždíbnul rožek z pečený brambory, který jsem nám udělal, abychom nepošli hlady. A taky, abychom se po druhý sklince vína neváleli pod stolem. Nebo na sobě.

"Ty jako věříš v Boha?" téměř se vysměju vlastní otázce. Až zpětně si uvědomím, jak moc drzý můj ton byl. 

"Nevěřím. Ale to je Bohovi jedno. On si stejně existuje" vyšlo z Franka naprosto nečekaně. Docela paradox pane, nemyslíte? Smyslné kálení si do vlastní dutiny ústní.

Nahovnismus našeho rozhovoru byl tak do nebe volající, že jsme za chvíli raději přešli k jiný partnerský činnosti. 

Jasně, mý poprvý. 

"Bude to na nic, víš to? Všecko poprvý je na nic, většinou. Teda když nepočítám ten pocit, kdy si dáš poprvý wafle s javorovým sirupem...ale jinak všecko" ušklíbnul se Frank, když se nade mnou skláněl. Byl jsem moc rád, že neřek nějaká klišé, jako "můžu?" To se řiká, když lezete kamarádovi, který si zrovna depiluje předloktí do koupelny, a ne když chcete souložit. Kdyby ten druhej nechtěl, tak to nejspíš už víte. A ví to také zdejší plastický chirurg.

"Buď něžnej" zaškemral jsem a podíval se do jeho lačnejch očí, který by mě znásilnily už na tom plese, jak jsme se poprvý setkali. Musely to být celkem muka. Tři zatracený měsíce jsem mu neposkytnul víc než výměnu slin, potom ten exces v kolárně...a až teď dojde k tomu opravdovýmu aktu.

"Neboj vole, budu na tebe jako na vlastní" zašklebil se a roztouženě mi prohrábnul vlasy, kdybych chtěl snad náhodou vypadat dobře, tak aby se mi to v nejbližších okamžicích nemohlo povést.

Bylo to jemný jak falešný vousy Mikuláše a hrála nám do toho nějaká songa od Lil Peepa. Už nevim přesně která, ale vím že to byla ta, u který bych chtěl umřít sestřelením kamionu ve stoosmdesátce. Zbyl by po mně mastnej flek a ohořelý hadry ze sekáče.

Nebylo to moc příjemný, ale ani to příliš nebolelo. Jako když by mi to dělal v lokální anestezii, měl bych z toho asi tolik požitku, co právě teď. Frank se ale tvářil drobet jinak. Bylo na něm vidět, že se šíleně snaží, abych na tohle nemusel vzpomínat špatně, jelikož by to mohlo ovlivnit neblaze můj budoucí sexuální život, kterého chce být zřejmě součástí.

"Zbožňuju tě" šeptnul, než se definitivně skácel vedle mě a ztěžka oddechoval. Já jsem celou dobu ležel jako paní starostka, takže jsem spálil asi tolik kalorií, jako u čištění zubů.

"Bylo to...zajimavý" odkašlal jsem si, načež se Frank začal hlasitě smát.

"Páni, okázalejší shrnutí jsem ještě neslyšel" neřikám, že mě to nějak uspokojilo. Ale bylo to pěkný, protože jsem to zažíval s Frankem. Byl to družný prvek. Akt, který nás spoutá.

Celej večer jsme pak hráli takovou dětinskou hru, ve který hrál hlavní roli jeden papírovej zajíček. A taky dva milenci. Bylo to moc hezký, i když jeden z nich na konci umřel. 

"Je to fajn, protože teď se najdou....když si dali sraz. Na měsíci" pokrčil jsem roztouženě rameny a Frank se zeširoka usmál. Drželi jsme se u toho za ruku a já cítil, jako bych zrovna prožíval galaktickou bouři. Jako bych cítil jak chutnají třpytky, když se lesknou a jako bych vzpomínal na chvíle, který jsem nikdy nezažil. 

Bylo to krásně nekonečný. Jako fraktál.