Shoe polish /FRERARD/

Meercat

"Jo a mimochodem..." naklonil se ke mě Bob na oko nenápadně, jelikož po něm za tuto hodinu hodila vyučující křídu, klíče...a nejraději by na něj hodila i genocidu nebo jiný, podobně ohavný zločin, jelikož když se Bob pokouší mluvit tiše, tak zní jako Corey Taylor, kterak křičí při koncertě o padesáti tisících lidech do svého obřího megafonu. 

"...ta slečna říkala, že hledaj nějaký dobrovolníky na tu naši půlkolonu, tak jsem tě hnedka přihlásil" zazubil se jako by snad čekal, že ocením jeho tabákem poznamenaný chrup. 

Jo, věřte, že teď bych radějc oceňoval ty jeho tesáky.

"Jak přihlásil?! Co-cože?" CO?! mohl bych být kouč asertivního chování - pokud nepomůže koktání slov na Cé, zkuste si lehnout na zem, třepat se a začít slinit, protivník vám dá zajisté pokoj.

Možná jsem neměl reagovat tak hlasitě, jelikož mi kolem hlavy proletěly klíče. Kdyby se naše drahá profesorka trefila, nejspíš bych ten záchvat nemusel ani předstírat. 

Lekl jsem se tolik, že jsem téměř vydal zvuk běsnící surikaty se svojí miniaturní nožičkou v miniaturní pastičce. 

"Pokud chcete jít za záchod si vyměnit spodní prádlo, tak můžete, Wayi. Alespoň tady nebudete mlít tou svojí nevymáchanou hubou" zaječí ta bába před tabulí, jako bych mohl za její průměrně decimující život průměrného učitele na podprůměrné střední škole.

Další dotazy jsem si tudíž nechal až na přestávku, abych předešel dalšímu incidentu s bioložkou důchodového věku.

"Hele, fajn, tak znovu. Do čeho jsi mě to uvrtal...kdy kde a proč, k sakru?" nechci nikde prodávat hrnce, pane bože!

"Podívej, bude to v pohodě, trochu jim tam pomůžeš roznést nějaké letáčky na stoly, prodáš pár lístků do tomboly...a v mezičase si i zatančíš. Vstup budeš mít zdarma, má to samé výhody..." poplácá mě Bob po zádech a zařehní se, jako by mi dohodil minimálně Brada Pitta a ne neplacenou brigádu.

Má štěstí, že jsem taková dušinka, že když něco slíbím, nebo to za mne někdo slíbí v mé nepřítomnosti či nevědomosti, tak své slovo držím. Říkal jsem si, že alespoň nebudu muset tolikrát tančit s její matkou a se svojí matkou a vůbec se všema matkama.

Nemůže to být příjemné ani heterosexuálům, natož mě. Teda za předpokladu, že nemají rádi cizí vnady, které je celou dobu tlačí u pasu či růžovou rtěnku obtisknutou na tváři. Osobně příliš nepreferuji ani jedno.

"Brácha, bože, zavaž si to pořádně, ať tě tvoje holka nepomluví" vysměje se mi Mikey a zatahá mě takovým způsobem, že se můj doplněk téměř stane nekomfortní oprátkou.

"Není to moje holka a přestaň se vyjadřovat jako matka" obrátím oči vsloup, protože ví, jak mě přesně tyhle žvásty dokážou vytočit. Jako zdravuška na táboře nacucané klíště...

"Jo a slyšel jsem, že jim tam budeš dělat poskoka, bratře...budeš prodávat jenom lístky do tomboly, nebo bude možnost si u tebe zakoupit i pár kusů toaletního papíru?" nadzvedne obočí a svému dětinskému vtipu se  začne neřízeně smát.

"Vyliž si..." neudržím se a začnu se znovu prát se svou kravatou, protože mi z nedostatku kyslíku jemně modraly rty jako bych se snažil řídit make-up trendy Katy Perry.

"To nebude potřeba...pokud mi dáš, co jsem od tebe žádal" doufám, že mi bůh nadělil větší inteligenci a větší smysl pro humor a taky větší ...eh...prodavačský schopnosti. Nic jinýho jsem nechtěl říct...

Nasoukal jsem se do kvádra a už si to štrádoval na zastávku, protože jinak zmeškám "schůzku dobrovolníků". Zní to, jako bych šel na rande s nějakými lascivními lidmi za účelem nezmiňované kratochvíle. 

Jediný pokyny byly, že se mám usmívat a "todle rozdat". Nevím, co pro mě bylo těžší. 

Ploužil jsem se tam v tom saku a vypadal jako totální nýmand. Uklidňující na tom bylo, že jsem s těma lidma alespoň nemusel komunikovat.

"Tak, teď prodejte lístky do tomboly".

K sakru...teď k usmívejte se a rozdejte ještě támdlencto přibylo "přemluvte je, ať si toho koupí co nejvíc... To je moje smrt. Nepřesvědčil jsem ani babičku tuhle v tramvaji, že si na sedačce nechala rudou, hadí peněženku. A to jsem viděl, jak ji vypadla z kapsy. Nazvala mě chuligánem, zlodějem, zahučela něco ve smyslu "ten do pekla se hrabe" - začátek jsem bohužel nestih, a nejsladší zvuk na světě by pro ni v tu chvíli byl, kdyby slyšela, kterak kolem mého zápěstí cvaknou pouta.

"Dobrej, tombola?" jsem po deseti minutách omezil pouze na "Tombola?".

Naštěstí to stačilo, lidi to kupovali jako diví, takže jsem ty lístky ani nestačil trhat a peníze nestačil počítat. 

"Patnáct, prosím" usměje se na mě úhledná blondýnka a už mi strká dvoustovku. 

Natrhám patnáct papírků dle jejího přání a vracím jí nějaký drobný.

"Prosím vás, ten bloček, mohla byste mi ho vrátit?" zamrkám na ni a usměju se takovým tím sladkým způsobem, který zabíjí diabetiky. 

"Ale já už vám ho vracela" pokrčí slečna rameny.

Fajn, fajn...musím ho najít...

Jsou tam lístky minimálně za pětikilo. Což je pro mě, jakožto studenta obrovský obnos - vychází to přesně na dvanást piv a dva velký rumy. A to je vážně hodně.

Rozhlížím se všude kolem, jako bych snad hledal veškerý zbytky sebeúcty a ztracené mládí. 

Najednou se před mnou objeví vlasatá hlava. Takový malý hošan, co se šklebí, jako by mu můj bratr našeptával, co si ke mně má přijít koupit. 

"Ty něco hledáš?" zamrká párkrát a pousměje se. Má hezký zuby, poměrně dost.

Najednou nějak nemám slov. Hledám, jasně, že hledám, tak nezdržuj...Už to ze mě chtělo vylítnout, ale všimnul jsem si, že má obě ruce za zády a tak nějak škodolibě se kření. 

"Něco jsem tady našel. Možná by to mohlo patřit tobě" kousnul se do rtu a přimhouřil oči, jako by se v lahůdkách zrovna díval na sýrový chlebíček s přelivem. Díval se pěkně, poměrně dost pěkně.

Bločkem mi zamával před nosem a uculil se. Hajzl.

"Todle hledáš, hmmm?" co to jako má, kruci být? On mi to ukrad a teď se s tím ještě chlubí?!

"Jo..." hlesnu a natáhnu se pro lístky, které mi byly před chvílí sebrány...

...samozřejmě, že tou rukou uhnul, takže jsem sáhnul do prázdna a připadal si, že jsem na besídce v mateřské školce a todle je vrcholný divadelní představení.

O co mu jako, kurva, jde?