My fallen angel [Larry] ✔

No. 1: I want to be his guardian angel

Jeho bělostná křídla byla ležérně složena na jeho zádech. Peří mu sem a tam počechrá jemný vánek, jenž mu díky tomu působí mrazení na zádech. Nebesky modré oči sledují všechny lidi pod ním, což mu vyvolává nepěkné myšlení. Vidí v nich tu zkaženost, do které se sem tam vmísí i ta čistota, nevinnost a něha, jež je na téhle planetě opravdu málo.

„Co se to jen s těmi lidmi stalo?" zeptal se sám sebe. Leknutím vyjekl a nadskočil, když najednou ucítil silnější vítr, jenž mu narazil do zad. Mohl za to další anděl, který se k němu přidal. Nad jeho hlavou svítila jemná záře svatozáře, křídla roztáhla, jako kdyby se opět chtěl rozběhnout a odletět. 

„Nezapomínej, že i ty si byl člověkem," opáčil mu blonďatý anděl. I on složil křídla, načež se posadil vedle bruneta, jenž se na něj pozorně díval. Ještě trochu křídly zapohyboval, aby si je trochu načechral, což si všiml, že jedno bílé pírko odletělo do neznámá. 

„Nějak nám pelicháš," zasměje se jemně. Pohled stočí zpět na lidi, než si povzdechne a začne nahlas přemýšlet: „Ano, i já byl člověkem. Ale myslím, že já žil v době, kdy se takhle k sobě lidé nechovali, že měli v sobě mnohem více čistoty, méně nenávisti. Tihle tvorové se za nějakou chvíli vyhubí sami, Somnium."

„Jenže si vezmi, že ty si je nemohl dostatečně poznat. Však se jen na sebe podívej. Máš stále tělo osmnáctiletého kluka, který si spíše jen užíval života. Ti lidé se nezměnili. Jen si je příliš nepoznal." Pokrčil rameny, a i on pohled umístil na všechny ty spěchající lidi v ulicích Londýna. Z brunetova hrdla se ozvalo zavrčení, což si vysloužil tázavé pozvednutí obočí od druhého anděla.

„Je tedy pěkné, že si tohle o mně myslíš. Avšak tě musím vyvést z omylu, milý Nialle," zavrčel nepříjemně. Nadále se díval na ulici pod nimi a jen sám přemýšlel, jaké by to jen zase bylo, kdyby si našel svou milovanou polovičku a žil s ní až do konce svého života.

„Ale pokud mě nyní omluvíš, chci se jít podívat na svou rodinou," zamručel a zvedl se na nohy. Roztáhl svá křídla, a aniž by čekal na povolení druhého anděla, udělal krok dopředu, což začal padat z budovy. Během pádu máchl svými bělostnými křídly, načež vytvořil jemný vánek na lidských tvářích.

Neletěl však nějak rychle. Spíše jen proplouval nebem. Jemný vánek hladil jeho pírka na křídlech, čechral jeho hebké, karamelové vlásky a líbal Sluncem zalitou pokožku. Díval se do tváří lidí. Viděl jejich zklamané, radostné, ale i kamenné tváře.

Samotné Slunce ozařovalo jeho bronzovou pokožku. Líbalo jeho jemnou pleť, načež jí dodávalo krásný odstín hnědé. Zahřívalo jeho tělo, spokojeně se proplétalo mezi jednotlivými vlásky, jež se právě třpytily jako vodní hladina chladného oceánu.

Zrovna přelétával nad jedním z parků, když jej do očí udeřila postava vyššího, mladého muže. Sledoval jeho chůzi, jak je pomalá, klidná, ničím nerušená. Páteř byla narovnaná, nehrbil se. Jeho vlasy, barvy kaštanu, byly jen rozčesané, nijak zafixované.

Zastavil se, načež trochu klesl, aby mu lépe viděl do tváře. Modré oči, jež vypadaly jako od panenky, se zaměřily na obličej mladého muže, který měl neutrální výraz. Avšak menší chlapec v něm uviděl tu nehoráznou bolest, ale zároveň tu nádhernou a dech beroucí čistotu a něhu.

Díval se na všechny jizvy, jež pokrývaly jeho mladou, dokonalou tvář. V očních důlcích byly zasazeny oči, načež jejich duhovky měly barvu lesů a zároveň měly v sobě kousek šedi barvy mraků před bouřkou a taky trochu hnědé jako kůra stromů.

Jeho horní část těla zakrývala černá mikina, jejichž rukávy měl vyhrnuty k loktům a odhaloval tak svá tetování, ale taky i jizvy. Nohy mu zakrývaly tmavě modré skinny jeany a chodidla mu kryly černé Vans kecky.

Pomalu se snesl plně k zemi, až se jeho chodidla dotkla povrchu. Křídla složil zpět na záda, tiše kráčel vedle muže. Díval se na jeho postavu, na jeho tvář. Sám byl okouzlen jeho opojnou krásou. Připadal si, jako kdyby se díval na jednoho z padlých andělů.

Podíval se na všechna jeho tetování, jež měl na rukách. Musela vzniknout ještě před těmi jizvami, které dělaly mírné trhliny v daných tetováních. Některé byly hluboké, některé jen povrchové. Některé díky chladu fialověly a byly viditelnější, některé zase bledly. Měl chuť natáhnout ruku a nechat všechny jizvy na jeho těle zmizet.

Ani si pořádně neuvědomoval, že jsou pryč z parku. Došlo mu to až tehdy, kdy se chtěl zelenooký rozejít přes cestu, aniž by se pořádně rozhlédl. Bez toho, že by nějak uvažoval, zakročil, aby mohl pomoct zelenookému brunetovi, jenž si jde svou cestou.

Tak nějak mu ani nedošlo, že by jej mohlo zajet auto. Ani se pořádně nedíval okolo, jako kdyby ani nevnímal svět. Byl uzavřen ve svém světě, že se andílkovi i zdálo, že by mu ani nevadilo, kdyby zemřel. Modrooký si to dokázal vysvětlit tou bolestí, kterou v muži viděl.

Vylekáním vypískl, když se najednou celé jeho bytí ocitlo v nebesích. Přesněji před Bohem, jenž se na něj díval a měl pozvednuté obočí. Hnědé vlasy mu rámovaly obličej, oči ho pozorně sledovaly. Jako kdyby se Louis okamžitě rozhodl pro čin proti nebi.

„Custosi, můžeš mi vysvětlit, co si to tam dole prováděl?" hněval se Bůh. Dlaněmi se opřel o svůj stůl, očima propaloval díry do Louisova menšího a křehčího těla. Ten se musel ošít, protože ten pohled mu nebyl příliš příjemný.

„Chci být jeho strážný anděl," zamumlal směrem ke svým nohám. Neodvážil se své pomněnky zvednout a podívat se do naštvaných očí jeho ochránce. Modrooký moc sám dobře věděl, že pokud anděl nemá přiřazeného člověka, aby ho chránil, nesmí jakkoli zakročit do jeho osudu.

„Proč bych ti to měl dovolit?" zeptal se s výsměchem. Narovnal se v zádech, urovnal si róbu a zkřížil si ruce na hrudi. Jeho jedno husté obočí bylo stále pozvednuto, vyčkávajíce na odpověď od anděla.

„Pokud dobře vím, překlad z latiny mého jména je ochránce. A mým posláním je chránit a pomáhat. Navíc z toho člověka číší dobrota a čistota, ale taky strašná bolest. Chci být jeho strážným andělem," vysvětlil mu. Opatrně zvedl svůj pohled, načež se zabalil do sebe. 

Křídla měl opatrně složena na svých zádech, načež špičky křídel cítil na svých lýtkách. Taky si všiml, že nad jeho hlavou opět září svatozář, kterou vždy nechá zmizet. Vadí mu ten svítivý kroužek nad hlavou. Potom pořádně ani nevidí.

„Pořád jsi tak tvrdohlavý," povzdechl si. Jednou rukou poukázal na místo před ním. Modrooký se celý rozechvělý rozešel, načež se postavil na ono dané místo. Díval se na Boha s pokorou a s úctou. Tak, jak se má dívat každý anděl.

„To mi očividně po mé mamince zůstalo," povzdechl si smutně. Vzpomínal si na časy, kdy byli ještě spolu, spokojení, šťastní. Mohli se objímat, mohli se společně smát. Avšak teď se jen dívá na své drahé, jak se smějí bez něj, ale jak na něj se slzami i vzpomínají. Chtěl je vždy obejmout a zašeptat, že je mu dobře.

„Dobrá, můj milý anděli. Domluvíme se, zda tě nechám být jeho strážným andělem," rozhodl Bůh a naznačil mu, aby ho anděl následoval. Modrooký se celý ošil, ale rozhodl se následoval svého ochránce a doufat, že to pro něj dobře dopadne.