My fallen angel [Larry] ✔

No. 34: What are you talking about here?

Louis seděl na plastových židlích před sálem, kde byl právě Harry. Už byl na sále přes tři hodiny a několik hodin měl ještě před sebou. Byl tam i Zayn, tentokrát bez Harryho sestry, od které stále neví jméno. Všiml si, že má opuchlé oči, které byly načervenalé. Netušil, jak se dozvěděl, že má dnes Harry operaci, ale nějak se tím netrápil.

Louise už několikrát napadlo, že by zašel se podívat na sál, ale bál se. Bál se toho, že kdyby tam přišel, nezvládl by to a on by se zhroutil. Musel zůstat silným pro svého drahého, aby mu byl následně oporou. Taky se bál toho, že by byl svědkem nějaké komplikace.

Uslyšel vedle sebe popotáhnutí, což na Zayna stočil pohled. Zrovna si setřel slzy z tváří, díky čemuž způsobil, že se slzy nahrnuly i do Louisových nebes. Bál se, měl tak velký strach, že nevěděl, co dělat dříve. Chtěl křičet, chtěl plakat, chtěl utéct, chtěl mlčet, chtěl se stočit do klubíčka.

S povzdechem se zvedl ze židle, aby se dostal na toalety. Prošel dveřmi, jelikož tohle se nedalo svést na vítr, a když se ujistil, že tam nikdo není, zviditelnil se. Vodou si omyl tvář, aby zmírnil zarudnutí bělma, zároveň si smyl i slané cestičky od korálků. Podíval se do zrcadla, což si musel povzdechnout. Nevypadal zrovna nejlépe.

Pokroutil nad tím hlavou, načež se otočil ke dveřím. Pomalu, opatrně je otevřel, jako kdyby se chtěl rozhodnout, zalézt někam do koutu a už nikdy nevylézt. Jenže něco takového udělat nemohl. Musel být statečným, být silným. Už dokázal mnohé, dokáže i to. 

Dveře zase zavřel a vydal se k místu, kde už byl. Cítil, jak mu srdce bije, že si myslel, že za chvíli zemře podruhé. Dech měl trhaný, splašený. Dusil se, pomalu kolaboval, hlava se mu motala, viděl rozmazaně. Do hrdla se mu dral křik, jenž nechtěl být vypuštěn. Byl nežádaný v přítomnosti anděla.

„Ahoj, Zayne," pozdravil ho šeptem. Jmenovaný se na něj otočil, což neskryl údiv. Znovu si setřel slzy, promnul si oči a znovu se na něj podíval. Louis se na něj usmál, což mu Zayn vrátil. Hlavou kývl na židli vedle, což se němě ptal, zda se vedle něj posadí. Louis se pouze posadil na místo, na které kývl.

„Ahoj, Louisi. Co tady děláš?" zeptal se. Louis se podíval na dveře sálu, načež doufal, že je Harry v pořádku, že na sále nejsou žádné komplikace. Ovšem jej uklidňovalo to, že se před ním Harry nezjevil, že není andělem, že není ani stoupencem Hell.

„Harry," opáčil mu jednoduše. Měl pocit, že kdyby řekl delší větu, hlas se mu zlomí, že se rozpláče jako malé dítě, kterému spadla jeho oblíbená zmrzlina. Hlas, ale i tělo se mu třáslo, jako kdyby zrovna vylezl z ledové vody.

„A proč s ním nejsi na sále?" zeptal se nechápavě. Louis na něj vytřeštil oči. Netušil, o čem to mluví. Přece nemohl vědět, že je anděl. Memoriae jim tuhle vzpomínku měl vymazat, oběma. Ani jeden z nich si neměl pamatovat, co se stalo.

„O čem to tady mluvíš?" otázal se nazpět. Snažil se, aby jej hlas nezradil, aby zůstal aspoň z maličké části pevný, aby se nezlomil. Zayn na něj s klidem koukal, jako kdyby se bavili o výsledcích ve sportu. 

„Gemma si to nějakým způsobem nepamatuje, ale já si to pamatuji," zašeptal na něj tak, aby to slyšel jen on. Louis přestal dýchat. Nedokázal donutit plíce, aby nabraly kyslík. Neměl tušení, jak se něco takového mohlo stát a bylo mu jasné, že až daného anděla potká, že ho nějak zabije a bude mu úplně jedno, co se s ním stane.

„Co přesně si pamatuješ, prosím tebe?" zeptal se s nervózním smíchem. Srdce mi šílelo tak, že by se to dalo srovnat s rychlostí světla. Ani by se nedivil, kdyby se před ním objevili nějací mimozemšťani z daleké planety a vynadali mu za to, že jim narušuje klid.

„Jak si nás zakryl křídly, jako kdybys nás chtěl bránit před Harryho sestrou," šeptal dál. Louisovi vyschlo v puse. Odvrátil od něj pohled a přemýšlel nad tím, proč mu to Memoriae udělal. Díval se do protější zdi, dechu se mu pořád nedostávalo.

„Takže?" Pozvedl jedno obočí, ale Louis mu neodpověděl, nereagoval. Byl myšlenkami někde pryč. On sám chtěl urychleně pryč. Před očima se mu dělalo temno, kdyby mohl, vyvrátí svůj žaludek. Měl chuť si vyrvat srdce, nějak se zabít, aby mohl přestat slyšet, vidět, aby jednoduše přestal existovat.

„Louisi?" upozornil na sebe znovu, jenže ani tohle nepomohlo. Louis se stále díval do zdi s přáním, aby zmizel. Nevadilo mu, že o něm Zayn ví, že je andělem, ale netušil, co udělá Bůh. I když je, údajně, jeho synem, nevylučuje to, že by mu něco neudělal. Ovšem se začal bát toho, že by něco udělal Harrymu. A něco takového nemohl dopustit.

„Louisi," ozvalo se před ním. Vylekaně sebou cukl, jelikož mu dotyčný vlezl do výhledu na zeď. Podíval se na obličej dotyčného, což si povzdechl. Blondýn k němu natahoval ruku, ale Louis pouze pokroutil hlavou. Bylo by opravdu divné, kdyby jen tak dal do větru ruku.

„Musím jít. I když nechci," propálil anděla pohledem, i když za nic nemohl, „je to má povinnost. Možná takhle ochráním Harryho," povzdechl si. Nečekal na zpětnou reakci, když se postavil na nohy, podíval se, zda je někdo okolo, zda jsou tam někde kamery. Když se ujistil, že je vše v pořádku, zneviditelnil se.

„To zas bude," zamručel si pod nos. Už byl docela otrávený z toho, jak furt musel chodit za Bohem. Připadal si jako poštovná holub, jak pořád musel létat tam a zase zpět. Nebavilo ho to, ale taky mu nic jiného nezbývalo.

„Co jsem provedl tentokrát?" zeptal se s lhostejností. Nechtěl v tom chrámu být, ale prostě a jednoduše neměl na výběr. Taky se mu pořád hlavou proháněla myšlenka, že by někdo něco udělal Harrymu a tohle prostě dopustit nemohl. Nedokázal by snést, že se jeho milému něco stalo a to ještě jeho vinnou.

„Ty nic. To on," opáčil mu Bůh. Louis zprvu nechápal, ale když se před ním objevil Memoriae, pochopil. Ovšem se mu zdálo, že je na něm něco jiného a do chvíle pochopil, načež se divil, že to přehlédl, když to bilo do očí.

Andělská křídla byla najednou pryč, načež na jejich místech nebyly žádné jiné. Přes hlavu měl danou kapuci, tudíž mu nešlo vidět do tváře, ale šly vidět jasně bílé oči, které svítily jako nejjasnější hvězdy na temném plátně. Ani on neměl duhovku, zornici, žilky. Jen bílo. Jeho tělo bylo pohlceno temným dýmem, jenž se mu proháněl kolem těla, díky čemuž šla aspoň z části vidět silueta těla. 

„Proč je najednou démonem?" zeptal se nechápavě. Prohlížel si ho, sem tam se mu do uší dostalo naštvané zavrčení, ale ani to jej neodradilo od toho, aby se přestal dívat. Tohle bylo poprvé, co viděl, jak někdo ze světla spadl do temnoty.

„Protože je to obyčejný zrádce," opáčil mu Bůh. Louis teď netušil, zda byla démonovi odebrána možnost toho, aby mluvil, když mu odpověděl Bůh, ale to nějak nehodlal řešit. Ostatně ani nechápal, proč si jej zavolal, když jde jen o tohle.

„A mohu už jít? Mám tam dole docela hodně práce," oznámil mu. Anděl viděl, že se už k něčemu nadechuje, ale pouze mu poděkoval a zmizel odtamtud. Prostě už tam nechtěl být a jen tak zmizet mu přišlo jako nejlepší řešení.