My fallen angel [Larry] ✔

No. 7: I want to die again!

Byla jedna z nocí, kdy venku vládla silnější bouře. Meluzína hrála na oknech, větší kapičky vody hrály symfonii na tabulky skla a plechové parapety. Měsíc s hvězdami byly ukryty v peřinách těžkých, šedých mraků. Dole na ulici, díky silnému větru, blikala lampa, která dodávala celé téhle atmosféře hororový vzhled.

Modrooký anděl, jenž tohle všechno sledoval, seděl na parapetu v Harryho ložnici a nechával po tvářích stékat horké slzičky. Myslel, že když se dostane do Heaven, nic ho bolet nebude, že to bude ráj. Tak moc se mýlil. Tak moc se pletl. Byl tak moc naivní, že měl touhu si za tohle zlomit vaz a znovu zemřít.

Cítil, jak se mu psychická bolest rozlévá po těle. Jako kdyby ta bolest byla voda, která pohlcuje nebohé tělo, které se topí a neví, jak se dostat zpět na hladinu. Jako kdyby ta bolest byla jed, jenž se roznáší po celém těle krysy, která pomalu umírá. Jako kdyby to byly plameny nezkrotného ohně, jenž pohlcuje celý les.

Se vzlykem natočil hlavu k spícímu Harrymu, který měl jen malinký úsměv na rtech. Louis se s povzdechem zvedl na nohy, načež došel k muži, pohladil jej po vlasech a bez rozmýšlení, zda to bude mít nějaké následky, vyletěl skrze okno do bouře, která neutichala. Naopak, sílila.

Silný vítr nepříjemně foukal proti němu. Kapky, velikostí hrachu, na něj dopadaly. Nechávaly jeho křídla těžknout, pokožku vlhnout a slzy, ať se se studený deštěm spojí. Dělalo mu čím dál tím větší problém létat. Mokrá křídla ho táhla k zemi, do které právě udeřil jeden ze zářivých blesků.

Jenže on tohle všechno ignoroval. Hlasitě vzlykal, že si i pár chvil myslel, že je hlasitější než bouře. Chtěl jen znovu zemřít. Necítit nic, nevidět nic. Být pohlcen v nádherné nevědomosti, která by byla jeho osvobozením. Myslel si, že když se dostane do ráje, vše bude naprosto v pořádku. Ovšem, v pořádku to nebylo ani omylem.

Do jeho uší se dostávalo hlasité, až uši trhající hřmění. Oslepovala jej silná záře blesků, které se každou chvíli objevovaly. Nevěnoval tomu pozornost. Všechna jeho pozornost směřovala psychické bolestí, jež se jen zvětšovala. Chtěl to napálit do jedno z mokrých stromů, nechat se zasáhnout bleskem a spadnout na zem jako zastřelené ptáče.

Ani pořádně netušil, kam to letí. Věděl, že by měl dávat pozor na svého svěřence, ale kdykoli ho viděl, jeho srdce zasáhla bolest, jako kdyby u něj stál lučištník, jenž vždy čeká na chvíli, kdy se oči plné nebes otočí na mladého muže, aby mohl vystřelit. Tolik bolesti v sobě neměl ani tehdy, kdy se jako anděl letěl podívat na svou rodinu, či když uviděl svůj hrob. 

„Chci jen znovu zemřít!" křičel z plných plic. Hlas měl napuštěn zoufalstvím, smutkem, bolestí. Hrdlo ho bolelo ze všech těch vzlyků, oči ho štípaly z té velké hromady slaných slz, srdce se bolestí stahovalo, plíce se snažily pobrat co nejvíce kyslíku. Bylo mu na omdlení.

Vodou napuštěná křídla jej nakonec stáhla dolů. Koleny dopadl na špinavou ulici, hlavu zaklonil, že se díval na nebe, načež křičel a křičel. Tak moc ho to všechno bolelo, zevnitř užíralo. Cítil se jako nějaké ovoce, které spadlo ze stromu, kde si jej nakonec v trávě našli červíci. Bolest ho zcela pohlcovala, zevnitř žrala. Smutek mu požíral jednotlivá nervová spojení. Zoufalství se mu dralo do samotných buněk křehkého těla.

Dech byl trhaný, zrychlený, Srdce v hrudi se snažilo utlouct plíci, zlomit žebra a dostat se ven. Prsty na obou rukách mu vjely do promočených vlasů, za které silně tahal, až mu několik pramínků zůstalo v dlaních. Potřeboval se aspoň nějak zbavit psychické bolesti, jež neustupovala. Jen sílila.

„Louisi?" zašeptal kdosi za ním. Jmenovaný nijak nereagoval, neměl na to dostatek síly. Ani u sebe nikoho nechtěl. Chtěl se jen přitulit k mladému, zelenookému muži, který spokojeně spí i sebe v bytě. Ovšem, když na to pomyslel, vše akorát zesílilo.

Uslyšel kroky, které se k němu blíží. Hlavu sklonil dolů, nechával nadále stékat slzy po svých tvářích, vzlyky, ať mu opouštějí hrdlo. Byl v koncích. Nechal bolest, aby jej zcela pohltila. Utopil se v oceánu. Červi ho celého sežrali, že nezbyl ani kousíček. Plameny pohltily vše, na co jen svýma mocnýma rukama dosáhly.

„Běž ode mě okamžitě pryč," vyřkl tiše, ale dostatečně nahlas, aby to anděl za jeho zády perfektně slyšel. Jenže dotyčný neudělal to, co po něm brunet chtěl. Nadále šel k němu, cítil z něj tu obrovskou bolest, to, že se ztratil v oceánu, ze kterého není úniku.

Kolem Louisových ramen ho objaly paže blonďatého Ira, jenž si zničené tělíčko natiskl na sebe. Roztáhl svá křídla, aby i ta objala nebohé tělo, které se klepalo díky moci vzlyků. Pokoušel se do něj dostat dobré pocity, ale jak následně zjistil, nefungovalo to. Všechny špatné pocity, jež byly v modrookém anděli, šly přímo od srdce, byly příliš silné, aby to přebily jiné, lepší.

„Co se děje?" zeptal se anděl, který ho silněji a silněji objímal, že měl i pocit, že mu s takovou za chvíli zlomí křídla. Avšak to nevypadalo, že by se objímaný anděl tímto faktem zabýval. Bylo mu aktuálně vše jedno. Jen si přál, aby Niallovo objetí bylo objetí zelenookého bruneta.

„Běž pryč," zašeptal zlomeně. Jeho tělo bylo tak moc zesláblé, že se ani fyzicky nevzpíral. Jen nechával hlavu svěšenou, ruce podél těla. Nevzmohl se ani na jeden pohyb. Chtěl pryč, daleko, ale neměl na to sílu.

„To, že budeš sám, tak to bude ještě horší," zašeptal i on. Držel jej pevně u svého těla, aby menší brunet nemohl jen tak odletět. Ale tak nějak si uvědomoval, že tíha mokrých křídel musí být příliš velká. Tak stejně musí být velká i bolest, která mu nadále žere srdíčko.

„Na nic se neptej," zavzlykal Louis. Zády se opřel o Niallovu hruď, aby měl aspoň nějaký pocit, že není sám, že aspoň někdo s ním je. Nadále hlasitě vzlykal, nedokázal to ovládat, ani nějak tišit. Prostě jen nechával vzlyky vycházet ven a ukazovat dalším, že toho všeho má dost.

Niall se bradou opřel o rameno bruneta, poslouchal škytavé vzlykání a trhané nádechy. Ani pořádně neviděl horké slzy, jelikož se neustále mísily se studeným deštěm, díky kterému byli mokří až na kost. Ovšem, nic z toho jim nedělalo starost. A už vůbec ne Louisovi.

„Já už prostě dál nemůžu," zavzlykal, než to na něj vše dolehlo. Všechna ta tíživá bolest jej zmohla. Všechen kousavý smutek jej dohnal. Jeho mysl se ponořila do sladké, aspoň pro něj, nevědomosti, kde nic necítil, neslyšel, neviděl.