My fallen angel [Larry] ✔

No. 19: I told you

Vita s Niallem se nemuseli ani nějak snažit, aby Zayna dostali pryč. Po několika vyřčených větách od zelenookého bruneta naštvaně odešel sám, čímž jim usnadnil práci. Sic to všem bylo líto, jelikož nikdo neví, co se v Pákistánu stane a Zayn bude svého naštvání litovat sám, ale na tohle se právě nezaměřovali.

„Harry?" zašeptal modrooký brunet. Tázaný se poplašně otočil za hlasem, což se mu samým štěstím nahrnuly slzy do očí. Několika kroky se dostal ke křehkému tělu, které hlasitě vzlykalo, a vtáhl si ho do silného objetí. První slaná perlička mu skanula po tváři. Oběma srdce bila jako splašená z holé radosti, že jsou u sebe.

„Louisi," vydechl plačtivě. Nedokázal uvěřit, že jeho andílek je u něj, i když už andělem nebyl, ale to ostatně ani nevěděl. Neměl tušení, co se s Louisem dělo, ale podvědomě to vědět ani nechtěl. Jediné, co chtěl bylo, aby byl opět s ním. 

„Opravdu jsi tady? Neblázním z holého stesku?" ptal se. Mírně se od něj odtáhl, aby se mu mohl podívat do slzami naplněného nebe. Dolní ret se mu třásl, slzy stékající po červených líčkách, široký úsměv zdobící jeho andělskou tvář. 

„Jsem tady, Hazza. Jsem tady," opáčil mu se vzlykem. Potěšilo ho, že mu chyběl. Ovšem nechtěl, aby šel zpět do armády. Chtěl, aby byl v bezpečí domova. On sám již nedokázal ovlivnit jeho osud. Nemůže být u něj, když se mu něco bude dít. Nemůže ho mít na očích. A to jej trápilo ze všeho nejvíce.

„Proč se vracíš k armádě?" otázal se ho lehce vyčítavě. Díval do zelených očí, které se na něj dívaly nazpět. Louis úplně z hlavy vypustil přítomnost dvou andělů, již to jen tiše pozorovali. Němě se dohodli, že jim nechají tolik času, kolik jen budou potřebovat.

„Já," odmlčel se a odvrátil pohled od modrých světélek, „potřeboval jsem se zbavit myšlenek na tebe, na všechny výčitky," vydechl v odpovědi, načež se stále díval někam pryč. Až dlaň mladšího, jenž ji umístil na tvář, ho donutila se podívat zpět do očí. Nebesa se opět srazila se zemí.

„Výčitky? Vůči čemu?" zamručel. Palcem jej pohladil po tváři, s jemným úsměvem se na něj díval, slzy jen usychaly na tvářích. Dva andělé se na ně tiše dívali a sami si říkali, že takhle silnou a mocnou lásku ještě u nikoho neviděli.

„Vůči tomu, že ty musíš trpět za mé chyby. Kdybych něco udělal, nemusel bys být trestán. A taky výčitky vůči tomu, že jsem až příliš dlouho sbíral odvahu k tomu, abych tě políbil," zašeptal. Cítil, jak se mu hruď chvěje, jak se srdce nervozitou stahuje. Ovšem, Louisovy oči se rozšířily jako malému dítěti, které dostalo cukrovou vatu na pouti.

„A ještě pořád tu odvahu sbíráš?" zašeptal i on, načež nechal dvě předchozí věty v zapomnění. Tak moc si přál, tak moc toužil okusit rty mladého muže před sebou, jenž se na něj lehce usmívá. Jejich srdce byla zaplavena láskou vůči tomu druhému. Přála si, aby se spojila v jedno a vytvořila tak nejsilnější lásku, která kdy vznikla mezi mužem a padlým andělem.

Zelenooký mu nijak slovně neodpověděl. Jen více vytáhl koutky rtů nahoru, načež se začal sklánět k drobnějšímu tělu. Své dlaně pomalu přesunul na jeho boky, za které si jej přitáhl blíže, až se jejich hrudníky otíraly o sebe, když se nadechli.

Horké dechy se spojily, nosy se o sebe otíraly, oční víčka pomalu klesala a ukrývala duhovky. Zelenooký muž se opatrně otřel o užší rty mladšího, jako kdyby se bál, že jej vyplaší a uteče. Ovšem se dočkal jen trhaného nádechu, načež se svými rty přilnul k těm druhým, což jim vytvořilo úsměv na rtech.

Modrooký si stoupl na špičky, aby se starší nemusel tolik sklánět k jeho tělu. Ruce mu omotal kolem krku a užíval si ten nehorázný ohňostroj všech emocí. Konečně cítil jeho rty na těch svých. Konečně tady byla ona chvíle, o které tak dlouho snil, až si myslel, že zůstane snem.

Harry opatrně pohnul svými rty, což mu přišla kladná odezva. Pohyb rtů zopakoval, načež je už nezastavoval. Nechal své rty, aby něžně líbaly rty modrookého. Cítil se, jako kdyby k sobě šly. Byly jako zámek a klíč. Navazovaly na sebe jako tahy tužkou v kresbě. Doplňovaly se jako chybějící střepy v rozbitém zrcadlu.

„Já ti to říkal. Máš za mě jednu službu, Vito," zašeptal se smíchem Ir. Louis to uslyšel, ale jen to přešel s mávnutím ruky v hlavě. Nechtěl se zabývat ničím jiným než rty zelenookého. Teplo, sálající z Harryho těla, zahřívalo jeho studenou pokožku. Velké dlaně nadále držely jeho boky, chvějící se hrudníky do sebe nadále narážely.

„V téhle chvíli bych mohl být navždy ztracen," zašeptal drobný brunet do Harryho rtů, když se od sebe odtáhli na pár milimetrů. Modré duhovky byly nadále uvězněny pod očními víčky, které se jemně chvěly. Nehodlal oči otevřít, jelikož si chtěl užít ten doznívající pocit, kdy jeho rty líbaly plnější rty, které byly pootevřené. Harryho dech se otíral o Louisovu pokožku, zelené oči se dívaly na tvář, která byla stažená ve štěstí a spokojenosti.

„Chci zůstat s tebou v této chvíli. Navěky," zašeptal znovu. Oči zůstávaly nadále zavřené, ruce byly stále okolo jeho krku. Cítil se, jako kdyby byl někde v mlze. Okolní svět byl jako šmouha, ale Harryho měl jasného. Tak stejně byl jasný i dotek jeho rtů.

„Nechci propásnout jediný úsměv. Nechci propásnout jediný polibek," zašeptal a otevřel oči. Okamžitě se podíval do těch zelených, které se leskly slzami dojetí. I on měl slzy v očích. Avšak z toho, že ho nějakou dobu neuvidí, že ho nebude moci chránit.

„Prosím, neodjížděj. Nechci, aby se ti něco stalo," zašeptal se vzlykem. Jak nejvíce jen mohl, se na něj natiskl v těsném objetí, že i molekuly vzduchu měly problém mezi ně vlézt. Louis ho pomalu dusil, ale zelenooký si nestěžoval. Pouze si ho na sebe tiskl více, načež mu bylo jedno, jestli ho Louis udusí.

„Už nemohu couvnout. Ale ty budeš se mnou, ne?" zeptal se s nadějí. Ovšem, když uviděl pohasnutí Louisova úsměvu, plamínek naděje pomalu hasl. Modrooký sklopil hlavu, což se čelem opřel o rameno vyššího.

„Tak moc rád bych byl, ale nemohu. Pokud se chci s tebou nějak vidět a nebýt jen bloudící duší, musím si trest odbýt v Heaven," zamumlal. Hlavu si zabořil do jeho krku, načež se tiše rozvzlykal. Nechal slzy, ať mu skanou po lících, což je nijak nezastavoval. Nechal je, ať si stékají kam chtějí.

„Myslíš, že si to ti dva řeknou?" zašeptal Niall k druhému anděli, což uslyšel kladnou odpověď. Louis jen protočil očima, načež se nadále tiskl k vyššímu tělu. Nechtěl, ať tam jde. Chtěl ho nějak zastavit, k něčemu přivázat, čímkoli uspat, protože by aspoň věděl, že je v bezpečí.

„Všechno bude v pořádku, Loui. Protože ty zase budeš držet mě nad vodou. Taky tě miluji, andílku," zašeptal mu do ucha. Louis se od něj odtáhl, aby mu viděl do láskou zalitých očí. Celý šťastný se opět rozvzlykal na celou místnost, načež se na něj pověsil jako koala.

„Jednou nám nic bránit nebude. Slibuji," zamumlal mu Harry do krku. Modrooký chytil jeho tváře do dlaní, což se zoufale přitiskl svými rty na ty jeho. Opět oba pocítili to chvění v břiše. Jako kdyby se přenesli do světa, kam smí jen oni dva a jejich silná láska.