My fallen angel [Larry] ✔

Epilogue

Byla to již nějaká doba, kdy Harry požádal svého anděla o ruku. Byly to vlastně tři roky, co se tak stalo. Týden, co se tak odehrálo, zelenooký koupil menšímu prsten, který on neustále nosil a za žádných okolností ho nesundával. Tak stejně jako jeho snoubenec nikdy nesundal černé pírko, které mu jednou daroval, když jej vzali do Hell.

Po dvou letech jejich zasnoubení se v Heaven objevila i Louisova sestra, která nesla přezdívku Fizzy. Louis opět nechával nebesa plakat, jelikož se obával o své další sourozence, ale jak se postupem času dozvídal, zvládali to, i když to žádalo svůj čas. Všichni tři se jim snažili pomáhat, aby se cítili lépe.

Objevovali se mezi nimi hádky, ale ty hned do druhého dne vyřešili s tím, že si řekli ona dva kouzelná slůvka. Věděli, že bez sebe nemohou žít, že by to bez sebe nezvládli. Vždy se sami sobě omluvili, uznali svou chybu a následně si někam společně vyšli, daleko od lidí.

Present time

Byla hluboká noc, kdy starší spal a Louis si něco kreslil s úsměvem na rtech. Kdyby se mu někdo podíval přes rameno, tak by uviděl, že kreslí svého snoubence. Usmíval se jako sluníčko, očka mu zářila jako hvězdy a srdce mu bilo díky lásce. V hlavě měl prázdno, byl zasněný, spokojený.

„Je to nádherné," ozval se mu chraplavý hlas u ucha, jenž by poznal kdekoli. Vylekaně vypískl, jelikož neslyšel svého snoubence vstávat, natož aby slyšel kroky. Myslel si, že byl tak moc zasněn, že jej absolutně neslyšel, ale když se otáčel na vyššího, tak si všiml, že jeho tělo leží na posteli.

Do očí se mu nahrnuly slzy, hrudník se začal zběsile nadzvedávat, jak rychleji dýchal. Urychleně se otočil za sebe, kde se smutným, ale přesto zamilovaným úsměvem stál jeho nejdražší. Jeho tělo bylo zakryto bílou košilí, přes které měl bílé sako a dolní část těla byla zakryta ve světle modrých skinny jeanách. V rukou svíral jednu bílou růžičku, která měla být darována jeho snoubenci.

„Hazza," vzlykl modrooký. Nad jeho hlavou nebyla svatozář, ale křídla, která byla složená na zádech, byla nádherně bělostná, jako čerstvě napadaný sníh. Věděl, jak to skrýt, jelikož mu to Louis jednou vysvětloval.

„Ahoj, lásko," zašeptal jeho směrem. Do chvíle se mu vzlykající tělo ocitlo v náruči, kde jej silně tiskl k tělu. Z nebes mu vytékaly slané perličky, ale netušil, zda to bylo smutkem nebo štěstím. Byl smutný z toho, že se nedožil vysokého věku, ale taktéž byl šťastný, že se ocitl v Heaven.

„Ty jsi, ty," zasekl se. Škytavě se nadechl a mírně se od něj odtáhl. Větší dlaň mu byla položena na líčko, které palcem pohladil a tak mu setřel stékající slzy. Se zamilovaným úsměvem se k němu mírně sklonil, aby mu daroval polibek do rozčepýřených vlasů a následně na čelo.

„Yeah, jsem," zašeptal znovu. Zcela se od něj odtáhl, udělal krok dozadu, načež si před něj poklekl na jedno koleno a natáhl dlaň s růží před sebe. Louis se na něj zmateně koukal, korálky nadále kanoucí po jeho zrůžovělých líčkách.

„Splníš nyní svůj slib, jenž si mi dal před třemi lety a řekneš mi své ano?" otázal se ho tichým hlasem. I přes slzy se Louis začal zamilovaně usmívat, přičemž do chvíle přišel uvolněný smích. Vzal si od něj růži, natáhl k němu dlaň na znamení, aby se postavil na nohy. Když tak učinil, Louis jej objal kolem krku a s láskou zaplavenými nebesy se koukal do nespoutaných lesů.

„Tohle slovíčko ti řeknu tolikrát, kolikrát jen budeš chtít, drahý, jelikož mé srdce sis získal už dávno," zašeptal i on. Sice mohli mluvit normálně, ale ani jeden nechtěl kazit takovou atmosféru, která okolo nich vládla. Byla zamilovaná, plná jiskření, pohlcena něhou.