My fallen angel [Larry] ✔

No. 13: What do you think about yourself!?

V Londýně pomalu začalo svítat, což naznačovalo, že se Slunce probouzí. V některých bytech, domech se ozývaly budíky, které budily lidi, aby vstávali, jelikož je čekala práce. Nebe bylo čisté, mráčky nechávaly Slunci volnou ruku, aby zahřívalo povrch této zalidněné planety. Denní tvorové vycházeli ze svých úkrytů, načež ti noční se pomalu uchylovali ke spaní.

Možná se město teprve probouzelo do nového dne, ale něco takového neplatilo u Harryho a Louise. Seděli spolu na posteli, načež mezi sebou stále diskutovali. Harry poznával tajemství Louisovy říše, ale i anděla samotného. Bavili se o jejich životech, o Heaven, o Hell, o Jackovi.

„Počkej, počkej," zastavil Harry Louisovo vyprávění, „teď mě totiž tak napadlo," pozastavil se na chvíli a upil si vlažného čaje, načež pokračoval: „Ty si mě někdy viděl nahého?" zeptal se a tázavě pozvedl obočí. Na rty se mu dostal úšklebek, když sledoval, jak andělovi červenají tváře.

„Pokud naznačuješ to, že jsem tě třeba šmíroval, když ses sprchoval, tak to jsi teda pěkné prase, Harolde," smál se, ale ani tak nedokázal přesvědčit svá líčka, aby přestala červenat. Před očima mu běhal obrázek, jak viděl Harryho jen v boxerkách, což myslel, že mu ty tváře i vzplanou.

„Ale podle toho, jak se roztomile červenáš mi to akorát potvrzuje," vrací mu to se stálým úšklebkem. Díval se do nebes, ve kterých se zrcadlila stydlivost a trapnost. Červenání na Louisových lících se začalo plazit na krk a hruď, načež rychle sklopil hlavu. Aktuálně začal přemýšlet nad tím, že se zneviditelní.

„Viděl jsem tě jen v boxerkách," zamručel poraženecky. Poškrábal se na šíji a hlavu měl stále skloněnou. Svými křídly se raději objal, aby se aspoň trochu bránil před všemi těmi pocity, jež jím proplouvají jak krev cévami. Zoufalství, trapnost, stydlivost, ale i bezpečí a uvolněnost. V Harryho přítomnosti se cítil svůj.

Harry na něj začal něco se smíchem mluvit, ale jeho pozornost se zaměřila někam jinam. Lépe řečeno na někoho jiného. Byli to dva andělé, kteří stáli v rohu ložnice a s kamennými výrazy na něj hleděli, že Louisovi přeběhl mráz po zádech. Oba anděly poznával, jelikož to byli strážci Heaven a pravé ruky Boha.

Ztěžka polkl, strach zaplavil jeho myšlení. Otočil se na svého společníka, jenž přestal mluvit, ale jen se na něj nechápavě díval. Viděl, jak se Louisovo tělo najednou napnulo, jak se taky začal třást, jako kdyby mu byla nehorázná zima. Absolutně nechápal, co se to s ním děje.

„Musím jít," vyhrkl zničeho nic Louis. Zelenookému nevěnoval ani jeden pohled, když se zvedal. Jen, co se jeho chodidla dotkla podlahy, zneviditelnil se, aby Harry nevěděl, kde se právě nachází a co mluví, protože věděl, že nic pěkného to nebude.

„Bůh tě chce okamžitě vidět, Custosi," oznámili mu ledově klidným hlasem. Louisovi se díky panice rozšířily zornice, načež si myslel, že hned na místě omdlí. Jako odpověď jen pokýval na znamení souhlasu a pomocí své síly se dostal do Heaven, přímo před dveře, které vedou k Bohovi.

Zvedl ruku, aby zaklepal na masivní dveře, ale než se vůbec jeho klouby stihly dotknout materiálu dveří, ozval se naštvaný hlas, jenž mu povoloval vstup do místnosti. Louis se celý ošil, jak se mu v uších nadále ozýval tón, který Bůh použil.Už teď věděl, že to moc dobře nedopadne.

Váhavým krokem vstoupil dovnitř, načež čelil naštvanému pohledu a do uší se mu dostávalo vrčení, jako kdyby před ním stál hladový vlk, jenž si jde pro svou kořist, která jej může zachránit před smrtí hladem. Takhle naštvaného Boha ještě nikdy neviděl.

„Co si o sobě myslíš!?" zařval na něj okamžitě, že Louis o dva kroky ustoupil dozadu. Louisova hruď se rychle nadzvedávala a klesala, srdce chtělo strachy vyskočit z hrudního koše a schovat se někde pod stůl. Stál před Bohem jen pár vteřin a hned se mu chtělo plakat.

„Myslíš si, že když jsi padlý, tak můžeš vyzrazovat zákony Heaven a Hell a schopnosti andělů a démonů!? Myslíš si, že je to v pořádku a jen tak to přehlédnu, jako kdyby se nic nestalo!? Tak to se pleteš, Custosi!" řval nadále. Z očí mu létaly blesky, místností se rozléhal jen jeho rozhněvaný řev. Louis už to nevydržel a nechal první slzu stéct.

„A co s tím chcete udělat?" zeptal se tiše. Jeho oči zpozorovaly, jak z jeho křídel právě vyletělo jedno pírko, jež letělo přímo k Bohovi, který vzal brk mezi prsty a díval se na něj. Oba dva zrychleně dýchali. Louis kvůli tomu, že měl strach a Bůh, aby se uklidnil.

„Strážci mu vymažou paměť, aby si nic nepamatoval. Bude si myslet, že se váš rozhovor nikdy neudál a on dělal něco, co dělává obvykle. Nebude si tě pamatovat," zavrčel. Pírko mezi jeho prsty vzplálo a nechal ho, aby se změnilo v popel. Louis to jen sledoval, srdce měl někde v krku. Měl chuť někam zalézt, ale jak se chcete schovat Bohovi?

„Ne, ne, ne. Prosím, ne. Klidně se obětuji, ale nemažte mu paměť. Je to má chyba. On za nic přeci nemůže," žvanil rychle. Urychleně zvedl hlavu, jelikož mu bylo jasné, že pokud nezakročí, přijde o to málo, co s Harrym má.

Nehleděl na následky, jenž ho neminou. Bez nějakého uvažování se dostal do Harryho ložnice, kde právě našel strážce, jak stojí po obou stranách zelenookého, jenž o ničem neví. Dech se mu zasekl někde na cestě do plic, načež doufal, že nepřišel pozdě.

„Nechte ho na pokoji. On za nic nemůže. Za celou tuhle situaci si to odnesu já. Tak ho nechte být!" zakřičel na ně nakonec. Samotným zoufalstvím se rozplakal, ale bylo mu to úplně jedno. Jediné, co jen chtěl bylo, aby si to Harry pamatoval, aby si pamatoval jeho.

„Bůh nám dal jasný rozkaz, že mu máme vymazat paměť," řekl mu lhostejně, načež pokrčil rameny. Podíval se na svého společníka, který nad tím jen protočil očima. Louis byl naprosto perfektní obrázek zoufalství. 

„Nevidíš, jak se z toho špatný? Očividně mu na tom člověku záleží, Vita," zamručel soucitně. Naprosto věděl, jak se cítí, jelikož on sám narazil na jednu dívku, kterou nějaký čas sledoval a nakonec jí taktéž vše řekl, načež následovalo to stejné, co právě prožívá Louis. Měl pro něj pochopení.

„Neříkej, že tě Custos nějak ovlivnil," zavrčel na něj druhý strážce. Těkal mezi těma dvěma pohledem, na krku mu vystoupila tepna, ve které rychle kolovala krev. Louis se nadále snažil uklidnit, načež se díval na zelenookého, jenž nemá tušení, co se okolo něj děje.

„Chcete snad potrestat nevinného?" zkusil to jinak. Oba strážci se na něj otočili, ve tváři vepsané, že se nad tímhle zapřemýšleli. Věděli, že má Louis pravdu a Louisovi bylo jasné, že tohle je proti pravidlům Heaven, aby byl potrestán nevinný.

„Promluvíme si o tom s Bohem. Zdá se mi, že poslední dobou vůbec nepřemýšlí a jedná až příliš horlivě," zamručel jeden ze strážců, načež oba zmizeli. Louis vydechl přebytečný vzduch z plic a bez přemýšlení se zviditelnil. Jeho kolena se tvrdě srazila s podlahou, což neuniklo Harrymu, jenž se na něj vyděšeně otočil.

„Louisi!" vykřikl vyděšeně. Rychle vstal z postele, že málem zakopl o své vlastní nohy, a doběhl k Louisovi, který vzlykal, hlava svěšená, na parkety ložnice dopadaly horké kapičky a ramena se třásla. Avšak byl rád, že nechali Harryho na pokoji.

„Už je to v pořádku," zavzlykal, ale i tak nechával hlavu svěšenou. Vůbec nevěděl, co má od Boha očekávat, co si na něj připraví a dost se toho bál. Ani by se nedivil, kdyby mu oznámil, že jde do Hell.