My fallen angel [Larry] ✔

No. 25: I'm so sorry

Den za dnem ubíhal, Harry byl druhý den od zranění převezen do nemocnice, Louis u něj neustále seděl, dával mu vlastní energii, že některé dny i zkolaboval, protože mu jí dal příliš. Avšak mu to nijak nevadilo. Jen ho trápilo, že neviděl žádný pokrok, co ostatně nechápal. Říkal si, zda nedělá něco špatně.

Když si byl jistý, že okolo nikdo není, zviditelnil se, aby Harry věděl, že je u něj. Pokaždé k němu mluvil, i když si nebyl jist, zda ho slyší. Doufal, že se každou chvíli probudí. Netušil, proč se Harry nechce probudit. Věděl, že už zažil horší věci, vážnější zranění.

„Prosím, Harry. Už se probuď," zašeptal zoufale. Silně držel jeho dlaň, prsty si s ním propletl. Díval se na to, jak má obvázaný hrudník, jak má na ústech dýchací masku. Chtěl se opět podívat do těch nejkrásnějších očí, které kdy viděl. 

„Vím, že jsi silný, že to zvládneš. Nesmíš to vzdát," šeptal dál. Hlava se mu motala, hrdlo se mu svíralo, žaludek dělal kotrmelce, před očima viděl černé mžitky. Bylo mu špatně, že netušil, zda to vydrží. Opět do Harryho těla posílal příliš vlastní energie. 

„Vyprávěl si mi, jak se ti ty jizvy staly. Pokud si přežil výbuch domu, tak přežiješ i tohle," mluvil k němu tiše. Po levém líčku mu skanula první slza, po které následovala další. Snažil se udržet vzlyky, aby nikdo nepřišel na to, že tady někdo je. Ovšem mu teď bylo zcela jedno, zda by to někdo zjistil.

„Tu osudnou noc, kdy si zjistil, že existuji, si mi taky vyprávěl, jak tě sklo pořezalo. Říkal si mi, jak si cítil jednotlivé střepy, jak tě řežou do tváře. Říkal si, že tě vytáhli ze sutin. Přece tyhle dvě střelné rány zvládneš," šeptal zlomeně. Volnou rukou si zakryl ústa, jelikož nezadržel vzlyk. Díval se na to nehybné tělo, jak bez duše leží na nemocničním lůžku.

 „Tví přátelé se trápí, Harry. A nejsou jediní. I tvá rodina. Nikdy ses mi o ní nezmínil, nevím proč, ale i oni se trápí. Nechtějí, aby jim syn zemřel," vzlykal. Podíval se na monitor, jenž ukazuje jeho životní funkce, což zjistil, že jeho srdce nadále bojuje. Viděl, že to ještě nevzdal a doufal, že to ani nevzdá. Nevěděl, co by dělal, kdyby to vzdal. 

„Harry, prosím. Už nevím, co dělat. Nefunguje ani má energie," šeptal zcela zlomeně. Čelem se opřel o jeho ruku a nechal slzy, ať si volně stékají po jeho tvářích. Své nebesky modré oči skryl pod víčka, načež se snažil udržet vzlyky, aby se nedostaly ven. Ovšem to šlo těžce, když věděl, že se Harry nemá k tomu, aby se probudil.

„Louisi?" ozvalo se. Poplašeně zvedl hlavu, aby se rozhlédl. Podíval se tak na svého dobrého kamaráda, jenž se na něj lítostivě díval. Doufal, tak moc si přál, aby to byl Harry, kdo jej oslovil, že ta změna hlasu byla tím, že nedokáže pořádně mluvit, ale zbylo mu jen nadále doufat.

„Ahoj, Nialle," pozdravil ho. Hřbetem ruky si setřel slané cestičky od slz, které se stejně vytvořily, protože slzy nedokázal udržet. Cítil se tak moc zlomeně, zoufale. Nevěděl, co má dělat, co je ještě potřeba. Tížilo ho, že mu nedokáže pořádně pomoct, že ani jeho energie není dostatečná na to, aby se rychleji zotavil.

S tichým vzlykem pustil Harryho dlaň, pohladil ho po tváři a věnoval mu políbení na čelo. Zneviditelnil se, načež se hlasitě rozvzlykal, jelikož věděl, že jediný, kdo ho aktuálně uslyší bude Niall, ke kterému rychle přiběhl a padl mu do náruče.

„Tak moc se ti omlouvám, Louisi. Kdybych ho více hlídal," omlouval se, přičemž ho hladil po zádech. Věděl, že mu to Louis nedává za vinu, ale sám si byl vědom, že je to jeho vina. Nesl na ramenou tíhu toho, že ho dostatečně nehlídal. On sám si to za vinu dával.

„Ty," vzlykal, „za nic nemůžeš," opáčil mu škytavě. Silně se tiskl na jeho tělo, hlasitě mu vzlykal do ramene. Trhaně, škytavě dýchal, víčka měl křečovitě stisknutá k sobě, v pěstech držel Niallovo triko. Ostatně by se ani nedivil, kdyby za chvíli omdlel.

„Něco takového jsem od tebe očekával," vydechl sklíčeně. Díval se na Harryho, který se ne a ne probudit. I on se v tomhle cítil zcela bezmocný. Sám nevěděl, jak mu pomoct. Nevěděl, jak oběma pomoct. Možná tady pro Louise byl jako psychická podpora, ale nestačilo to.

„Protože," začal, ale už nebyl schopen to dokončit. Najednou se cítil tak unaveně, ale taky se cítil zcela v bezpečí, s nadějí. Došlo mu, že na něj Niall použil svou schopnost. Chtěl ho seřvat jako malé dítě, ale únava byla silnější.

„Dobrou, Louisi," zašeptal Niall. Pohladil ho po vlasech, přičemž do chvíle ucítil, jak se celá Louisova váha opřela o jeho tělo. Bylo mu líto, že musel použít svou hlavní schopnost na to, aby donutil Louise být chvíli v klidu. Ovšem tušil, že to bylo to nejlepší, co pro něj mohl aktuálně udělat.

Vzal si ho do náručí, což ho Louis podvědomě objal kolem krku a kolem pasu. Z úst mu unikl tichý vzlyk s Harryho jménem. Opatrně s ním přešel k Harrymu, načež jej k němu uložil. Věděl, že tím nijak Harryho zatěžovat nebude, jelikož nebude cítit, ani vědět, že u něj Louis je.

Sám si sedl na místo, kde před nějakou chvílí seděl Louis. Díval se na ty dva, jak spí, přičemž doufal, že se Harry každým momentem vzbudí. Sledoval Louise, jak se tiskne k Harryho tělu, jak je jeho mysl ponořená do šťastných snů. Byl někde, kde jeho mysl netrpí skutečností.

Sledoval, jak jsou oba dva tak rozdílní, ale v tolika věcech sobě podobní. Harry dokázal Louise obejmout tak, že Louise nepůjde vidět. Harryho tělo bylo tvořeno na to, aby zvládl velkou fyzickou námahu, ale po psychické stránce byl jako vystrašené štěně někde v temném koutě. Oproti tomu Louis byl malý, slabý skřítek, jenž byl stavěn na psychickou zátěž. Věděl, že Louis si během života zažil mnohé a stále zůstával silným.

„Věřím, že oba dva budete v pořádku," zašeptal.Louise už bral jako svého bratra. Tak šíleně moc mu přirostl k srdci. Bolelo ho sledovat, jak se trápí. Ovšem taky věděl, že to zvládne, že za chvíli bude v pořádku, že se šrámy na duši zacelí. Věděl, že je dostatečně silný na to, aby zvládl mnohé.

-----------

Niallova andělská schopnost: Z latiny je jeho jméno přeloženo jako sen. Dokáže člověka okamžitě uspat a nechat, aby se ponořil do krásného snu. 

-----------