My fallen angel [Larry] ✔

No. 15: This is your punishment

Po Harryho ložnici se rozprostírala tma, zářivé hvězdy a jasný Měsíc osvětlovaly stříbrným světlem planetu. Hrobové ticho sem tam proťal hlasitý rozhovor nějakých kolemjdoucích, projíždějící auto, či zašustění přikrývek, ve kterých zelenooký muž ležel. Spokojeně oddechoval, brunet pramínky vlasů mu někdy spadly do tváře, někdy se jemně pousmál, občas nakrčí nosík. Všechny tyhle faktory anděli dokazují, že se mu něco zdá.

Avšak samotný anděl nedokázal zamhouřit oka. Sám nepotřebuje spánek, ale když leží s mladým mužem v objetí, někdy přeci jen oči zavře a klidně spí až do rána. Jenže dnešní noc byla jiná. Ať už ze strany pocitů, tak z toho, jak okolí na něj působilo. Cítil se, jako kdyby byl vězněm, nikoli svobodným andělem.

Neseděl někde na posteli, na židli nebo třeba na stole. Seděl schoulený do klubíčka v temném koutě, načež pozoroval Měsíc v úplňku a nechal myšlenky, vzpomínky, aby jej pohlcovaly, aby se bolest rozprostírala celým tělem, nechala srdce zběsile bít.

 S povzdechem se zvedl, aby se dostal do postele ke svému milému, i když oficiálně stále kamarádovi, ale jen, co se postavil na vlastní nohy, před ním se objevil anděl s démonem, což si myslel, že začíná mít halucinace. Dal si pusu před ústa, aby zabránil hlasitému vyjeknutí, načež se spěšně zneviditelnil, aby neprobudil Harryho.

„Co tady děláte? Co tady dělá on?" ptal se a díval se na démona. Z jeho těla vycházela temná, zlověstná aura, okolo sebe měl hustý dým, oči byly čistě bílé, bez jakékoli duhovky, žilek, či zornice. A aby dodal ještě větší efekt, že je démonem, nechal svá křídla, aby se roztáhla. Nebyla pokryta sametovým peřím. Jeho křídla byla pokryta tenkou, potrhanou kůží, jež byla barvy té nejhlubší temnoty. Vlasy měl vyčesané nahoru, paže byly potetované, samá jizva. Právě jedna jizva se táhla i přes jeho obličej. Tělo měl vypracovanější, zlověstný úsměv na rtech, jenž mu odkrýval špičaté zuby, že mu začal připomínat upíra.

„Jsem tady z vůle toho nahoře a tady ten andělíček je můj doprovod," mručel nepříjemně démon. Kdyby jeho oči měly aspoň zornice, tak by Louis věděl, že protáčí očima, ale takhle si to mohl jen domyslet. Prohlížel si jeho paže, načež zjistil, že prsty jsou celé černé a barva se nakonec táhne k předloktí a překrývá žíly.

„Bůh rozhodl, že po dobu dvou let budeš pracovat v Hell. Nemáš právo, abys požádal o odpuštění, či nějaké zmírnění. Tohle není vězení, Custosi. To je tvůj trest," oznámil mu zase anděl. Poté, co mozek zpracoval tuhle informaci, musel se rukou opřít o stěnu, aby nespadl na podlahu jako pytel brambor.

„Přestaň dělat scény, andílku. Mám takový dojem, že si tě démoni oblíbí. Ti se kolem tebe budou motat jako mouchy kolem mrtvoly, andělíčku malinký. Mladé masu, v hřešení nezkušený..." Ústa démona jen mluvila a mluvila, ale než stihl pokračovat, jeho andělský doprovod mu vlepil pohlavek a slovně ho varoval. Jenže tohle Louis příliš nevnímal. Oči se mu strachem rozšířily, srdce mu bilo jako splašené, dech se abnormálně zrychlil. Měl pocit, že okamžitě omdlí.

„Smím se aspoň rozloučit?" hlesl potichu. Jediné, co si aktuálně jen přál bylo, aby se před svítáním probudil v hřejivém objetí, aby celé tohle byl jen zlý sen, na který se bude snažit pohotově zapomenout. Ovšem, tohle byla krutá realita, ze které se jen tak nevzbudí.

Od démona se ozvalo otrávené odfrknutí, ale anděl kývl na souhlas. Louis tedy na nic nečekal. Přeběhl ke stolu, odkud vzal papír a propisku, aby zelenookému mohl napsat dopis. Bylo mu zcela jedno, co ti dva tam dělají. Jen se snažil zadržet vzlyky a slzy, protože opravdu neměl daleko do pláče. Chtěl Harryho objetí, jež ho vždy uklidní a dodá pocit domova.

„Mu tam vypisuješ celý román, ne?" zamručel otráveně démon. Jenže anděl jej ignoroval. Vše, co se dělo v realitě ho právě příliš nezajímalo. Snažil se rozklepanou rukou psát dopis. Srdce se mu trhalo na kusy, vzpomínky jako by slábly. Už teď mu bylo jasné, že jediné, co hi bude držet v Hell nad vodou, tak budou vzpomínky na zelenookého, usměvavého muže.

„Děláš, jako kdybys ty nebyl ve smrtelném životě zamilovaný, Chao," dobíral si démona anděl. Jmenovaný už chtěl nějak zakročit, ale vtom se Louis postavil ze židle a se vzlykem došel k posteli a na svůj polštář položil dopis. Roztáhl svá černá křídla, aby se k nim natočil a s bolestným syknutím si jedno utrhl, aby mohl pírko položit na dopis jako připomínku. Pohladil jej po vlasech, do kterých ještě vtiskl motýlí polibek. Setřel si neposedné slzy z líc a potom se natočil k těm dvěma.

„Tak mě vezmi s sebou do Hell," řekl smířeně. Jen to vědění, že bez něj bude sedm set třicet dní mu trhalo srdce. To pomyšlení, že ho nebude moct ani navštívit, že ho po celé dva roky neuvidí. Jen na tímhle se mu do očí hnaly slzy, ale chtěl být silný. Musel být.

„Tak pokorný," vydechl nadrženým hlasem. Jeho prsty se dotkly jemné pokožky anděla, načež na ní nechal černou stopu. Táhla od čela po spánek, až po čelist ke krku, jenž uvěznil ve svém pevném sevření. Louis vyděšením vytřeštil oči a snažil se zalapat po dechu, ale jen se dostavilo sípavý nádech.

„Přestaň ho dusit a běžte," vyjel na něj anděl. Démon si pro sebe něco zamrmlal, pustil Louisův krk, a než se anděl nadál, celé jeho tělo pohltilo nezkrotné horko, buňky pohltil žár vášně a bojácnost hříchů.

„Vítám tě v Hell, andílku," zašeptal mu do ucha démon. Louis vylekáním uskočil o krok od něj, načež se podíval po podzemí. Stáli nad propastí, kde viděl zlé duše, které tvrdě dřely na Satanův popud. Viděl tam i démony, již si jen tak pro srandu vybrali některé otroky, aby si na nich ukojili svou vášeň. Ať už ze stránky rozkoše, či bolesti.

Zhluboka polkl, a než se stihl nadát, démonova ruka jej tvrdě udeřila mezi lopatky a on spadl do propasti ke všem hříšníkům. Do uší se mu dostal zlověstný smích daného démona, jenž si šel po svých a nechal zmateného anděla napospas jeho osudu.

„Ale, ale, copak to tady máme?" ozval se za ním hlas. Když se za hlasem otočil, pohlédl do rudých duhovek dalšího démona. Z čela mu vyrůstaly dva rohy, prsty měl jako drápy. Šílený úšklebek mu zdobil tvář, měl ostré rysy ve tváři. Zpod trika se mu rýsovalo pevné svalstvo, na pažích viditelné žíly, ve kterých kolovala rozkoš.

„Nech mě být," vyděsil se Louis. Sledoval démona, jak se na něj dívá jako na kus masa, což mu vůbec nebylo příjemné. Hne mu bylo samozřejmé, co za moc tento démon skrýval. Jeho mocí byla rozkoš, kterou dokázal každému vnutit, aniž by si to přál. 

Ovšem, po vyslovení této věty Louis věděl, že tohle jen tak nezvládne. Tak nějak mu bylo jasné, že ho Bůh pošle do Hell. Avšak něco takového nečekal.