My fallen angel [Larry] ✔

No. 12: Can I touch your wings?

Mladý muž se pomalu zvedl z postele, aby třesoucího se a taky vystrašeného anděla nevyděsil. Menší brunet, strachy klepající se a krčící se na podlaze, vylekaně sledoval každý pohyb zelenookého, jelikož absolutně netušil, co od něj očekávat. Žaludek měl jako na vodě, srdce mu splašeně bilo a krví se rozléval strach.

„Co jsem tak pochopil z tvých vět, jak ses tady bavil s jiným andělem, jsi padlým, jelikož ses zamiloval do stejného pohlaví," zrekapituloval jejich konverzaci Louise s Niallem. Taky se chtěl ujistit, že jeho domněnky jsou správné a nijak se nesplete.

„Jo," opáčil mu Louis zmateně. Znovu si setřel slzy, které mu stekly, načež byl rád, že už aspoň nevzlyká. V jeho hlavě mu neustále běhaly všelijaké myšlenky, že nevěděl, které se věnovat dříve. Nebeskýma očima těkal po vyšším, ale jeho mysl byla někde pryč. I když se na něj díval, pozornost mu nevěnoval.

Polekaně vypískl, když se na jeho rameni ocitla dlaň. Podíval se do zelených očí, jež se na něj zvědavě dívaly. Ztěžka polkl, načež se snažil ignorovat příjemné mravenčení v břiše. Oči vyššího bruneta jej paralyzovaly. Netušil, jak ovládat své svalstvo, zapomínal dýchat, do jeho tváří se hnala krev a nechávala líčka červenat.

„A dle tvých reakcí jsem ten muž já, kdo může za to, že jsi padlým andílkem," vydechl tiše. Opatrně se posadil před něj, dlaň se přesunula na jeho koleno, které jemně stiskl. Louis se z toho doteku ošil, nechápavostí napuštěnýma očima se díval do těch Harryho, jenž si ho nadále prohlížel.

„Mo-možná?" vydechl odpověď, kterou nakonec, díky nervozitě, podal jako otázku. Po celé době přesunul svůj pohled na ruku, která byla stále položena na jeho koleni. Roztřeseně k ní natáhl tu svou, načež ji, s hlubokým výdechem, na tu Harryho položil. Celou jeho dlaní projel elektrizující pocit, jenž se mu usadil v břiše a donutil jeho srdce ještě rychleji bít.

„Jsi roztomilý," rozplýval se. Když si uvědomil, co to řekl, oba dva, jako na povel, zčervenali. Jejich líčka hřála, byla sytě červená. Jeden je měl červená díky lichotky, druhý kvůli tomu, že se očividně ztrapnil. 

Koukali si navzájem do očí. Nebesa se dívala na zem a zem se dívala na nebesa. Byly to protiklady, jenž se musely doplňovat, jinak by nebyly kompletní. Jeden musel existovat pro druhého, aby vůbec mohly býti. Po zemi někdo musel chodit, aby měl kdo dýchat vzduch, jenž se vířil v nebesích. V nebesích se musel hromadit kyslík a oxid, aby jej měl kdo dýchat.

„Mohu si sáhnout na tvá křídla?" zeptal se nejistě Harry. Jako by byla dřívější otázka zapomenuta. Jako kdyby se Louis nikdy nezeptal, z čeho má radost. Aktuálně existovali jen oni a přítomnost. Vše okolo bylo zapomenuto. Louis byl tak moc vtažen do toho všeho, že ho již ani neděsila ta bouře venku.

„Budeš mít špinavé ruce," zamručel Louis v odpovědi. Avšak i tak roztáhl svá černá křídla, ze kterých okamžitě vyletělo několik pírek. Křídla byla černá jako duše sloužící peklu. Namísto čistoty, která udržovala křídla bělostná jako sníh, je pokrývala hanba, která nechávala křídla černat.

„To mi nevadí," vydechl zcela fascinován. S velkou opatrností natáhl ruku, načež si Louis všiml, že se mu ruka třese. Čím blíže ruka byla, tím pomaleji dýchal, ale za to se mu zrychlovalo bití srdce. Cítil, jak se mu kolena samotnou nervozitou třesou, jak se mu hlava točí. 

Najednou se ruka smrtelníka ocitla na jeho černých křídlech. Padlý anděl hlasitě zalapal po dechu, jenž se zasekl někde v průdušnici. Srdce bilo tak moc hlasitě, že by se ani nedivil, kdyby to zelenooký před ním slyšel. Jeho oči se přivřely, když ucítil, jak bříška prstů jezdí po křídlech.

„Křídla ti zčernala, protože jsi padlým. Ale jak to, že se takhle zbarví a nezůstanou bílá?" zeptal se zvědavě. Pohled měl nasměrovaný na křídla, která nadále hladil. Vlastní srdce cítil až v krku, dech měl mělký, zrychlený, oči rozšířené zvědavostí. Cítil se jako malé dítě, které objevuje svět.

„Andělská křídla chrání čistota, nevinnost. Díky tomu jsou sněhově bílá a na dotek jsou jako samet. Jenže když zhřešíš, křídla se zbarví do černa, jelikož jsou pokrytá hanbou. Následně ztrácíme i nějaká pírka a už nejsou příliš jemná. Barva křídel má prostě ukazovat, jak moc anděl hřešil a na jakém stupni vyhnanství je," opáčil mu smutně. S povzdechem se podíval na svá křídla, načež k nim natáhl ruku. Přejel prsty po peří, kterého ubývalo.

„Jak to, že tě Bůh vzal do nebes, když věděl, kým jsi?" ptal se dál. Podíval se do andělových očí, ve kterých se třpytily slzy, jež ne a ne vytéct. Když si Louis všiml, že se na něj dívají zelené duhovky, otočil se na něj. Nebesa se opět tvrdě srazila se zemí, když se jejich pohledy spojily.

„Nemám tušení. Když jsem ještě žil," pozastavil se a tiše se zasmál, „to zní tak divně," pokroutil hlavou, načež pokračoval: „Když jsem tedy ještě žil, nijak jsem neuvažoval, že bych byl i na muže. Měl jsem tři roky přítelkyni, takže mě ani nenapadlo se otáčet za někým jiným. Jenže, pak jsem si, už jako anděl, začal uvědomovat, že mi mé podvědomí dávalo signály, že asi nebudu tak ledovej, jak jsem si sám myslel," vydechl v odpovědi. Ani na jedinou vteřinu pohledem neuhnul. Nechal se uchvátit těma zelenýma, které se vpíjely do jeho modře.

„Proč ses nestal strážcem své dívky, ale mým?" tázal se zvědavě dál. Popelem zamazané ruce položil na jeho ramena, načež oběma bylo jedno, že zamazával Louisovo triko. Jen se věnovali tomu, co vidí v očích naproti nim.

„Má jiného anděla. Navíc nejsem andělem nějak dlouho. Rok mi trvalo, než jsem si vlastně zvykl na to, že není jen temnota, ale že Heaven a Hell opravdu existuje. Další rok jsem se učil všechno možné ohledně těchto zázraků. Co andělé smí a co naopak ne. Jak můžeme poznat démona a jak poznat jejich síly a k čemu daný démon slouží. Taky jsem se snažil ovládat své schopnosti, jak vlastně skrýt křídla a svatozář, jak se zviditelnit a tak," vysvětloval. Ruce měl volně svěšené podél těla, načež dlaně byly položeny na jeho stehnech. Ovšem nejraději by měl své dlaně položené na Harryho tvářích, či by měl paže omotané kolem jeho krku.

„Jak dlouho jsi vlastně andělem?" táže se dál. Avšak Louisovi to nijak nevadilo. Byl rád, že se jej nakonec Harry nepokusil zabít, i když by jej stejně nezabil, že ten nožík leží někde na podlaze ložnice, že se o něj dokonce i zajímá. Nicméně si nebyl příliš jistý, zda je to zájem přímo o něj nebo o to, že je to anděl.

„Asi už tak čtvrtým rokem," opáčil mu. Jeho líčka nabrala barvu třešní, když jej Harry pohladil po pravém líci. Taky se jemně usmál, když zpozoroval, jak se na něj zelenooký ďolíčkově usmívá. Když se do něj Louis podíval, cítil bezpečí, štěstí a naději. 

Proč se cítí v bezpečí a má v něco naději? ptal se sám sebe Louis, ale bál se zeptat, jelikož neví, co od mladého muže aktuálně očekávat.