My fallen angel [Larry] ✔

No. 11: I'm fallen angel now

„Cože jsi?" vyjekl mladý muž, jenž okamžitě od anděla odstoupil dál. Nůž mu samotným šokem vypadl z ruky a zmateně, vyděšeně se díval na modrookého, kterému stékaly horké slzičky po lících. Jeho tělo se nekontrolovatelně třáslo, přes slzy ani neviděl.

„Tvůj strážný anděl," zopakoval. Podél zdi sjel na podlahu, kde si k hrudi natiskl kolena, která pažemi objal. Sám sobě se hnusil. Cítil se najednou tak moc zranitelný a vědění, že jeho vyhoštění je více než stoprocentní mu moc nepomáhalo.

Zelenooký muž se usadil na postel, kde si vjel prsty do krátkých vlasů. Snažil se zhluboka dýchat, ale to, že před ním seděl anděl, mu taky moc klidu nepřidávalo. Skenoval křehké tělo, za několik okamžiků, padlého anděla, jenž se pod nápory vzlyků třásl.

„Proč?" zeptal se jej tiše, že to anděl přes tu dunivou bouřku pomalu ani neslyšel. Jenže ta otázka tak dlouho visela ve vzduchu, že ji každým okamžikem očekával. Teď jen nevěděl, na co přesně naráží.

„Co proč?" zeptal se nazpět. Ptal se ostatně podlahy, protože se neodvážil zvednout pohled. Příliš se bál, co v těch přenádherných očích uvidí. O to více se bál, co všechno by viděl, kdyby náhled do jeho pocitů. Bál se toho, že by tam našel strach.

„Proč zrovna já? Proč ses ukázal, když jsem byl s přáteli v hospodě?" ptal se ho. Upřeně se na něj díval, stehna měl mírně od sebe, lokty se opíral o kolena a prsty měl vpletené do sebe. Bouře dělala děsivou a hlasitou kulisu do tohoto rozhovoru. Avšak taky zrcadlila všechny pocity v Louisovi. Strach, bolest, smutek, nenávist k sobě. Byl to chaos, bouře v něm.

„Protože jsem v tobě viděl bolest, ale stálou čistotu. Ještě před tím, než jsem se stal tvým strážcem, jsem ti zachránil život. Chtěl jsem ti do života vnést trochu štěstí, které by přehlušilo ztrátu Jacka," odpověděl mu na první otázku. Na druhou nevěděl, jak vlastně odpovědět. Rozhodně mu nechtěl říkat pravdu o tom, že se jeho anděl do něj zamiloval.

„Nikdy nic nepřehluší bolest ze ztráty osoby, která mu byla blízká. Jen se s tou bolestí naučíš žít, necháš ji, aby tě pomalu užírala, dokud tě zcela nepohltí. A ještě chci odpověď na druhou otázku." Zelené oči pozorovaly bělostné tělo, které se krčilo u zdi. Vyššímu se srdce již uklidnilo, ale to stejné se nedalo říct u modrookého, jenž stále vzlykal. Byl ztracen ve svých pocitech.

Anděl chvíli váhal, ale nakonec nechal popelem zamazaná křídla, aby se ukázala mladému muži. Do uší se mu dostalo zalapání po dechu, ale ani tak pohled nezvedl. Díval se na křídla, která byla už pomalu celá černá, čtvrtina peří chyběla. S nejhlasitějším vzlykem k nim natáhl ruku, aby je pohladil, což začal hystericky plakat.

„Nedokázal jsem odolat. Chtěl jsem s tebou mluvit, chtěl jsem, abys měl možnost mě vidět. Vzdal jsem se tím postavení v Heaven, ale nijak toho nelituji. Stejně už bylo předem jasné, že se tohle jednou stane," vzlykal. Nechal svatozář, aby se zviditelnila. Avšak, po pokoji se nerozlila žádná záře. Kdysi zářivá kružnice nad jeho hlavou byla vyhaslá, nejevila žádné známky toho, že by to byla svatozář. Místo v Heaven mu bylo odebráno.

Na okna hrála hlasitá meluzína, kapky deště zpívaly hlasité tóny smutku, blesky osvětlovaly temné kouty této planety a hromy otřásaly povrchem. Měsíc s hvězdami byly zakryty těžkými, vodou nasáklými a šedými mraky. Bouře způsobila, že v celém Londýně vypadla elektřina, načež nikdo neví, kdy se opět nahodí.

„Co znamenají černá křídla a vyhaslá svatozář?" zašeptal Harry. Čím déle se díval na anděla před sebou, tím více mu ho bylo líto. Srdceryvné vzlyky pomalu přehlušovaly celou bouři, odrážely se od čtyř stěn ložnice. Byly jako jedem napuštěné šípy, které ničily všechnu radost.

„Teď jsem padlým andělem," opáčil mu Louis trhaně. Svými křídly se objal. Cítil se tak moc sám, neměl nikoho. Byl stočen do klubíčka, hlasitě vzlykal, černými křídly se objímal. Absolutně nevěděl, co vše se s ním stane, ale bylo mu to úplně jedno. Chtěl jen přestat existovat. Ve všech směrech.

Do jeho uší se dostaly váhavé kroky. Jenže tyhle nepatřily člověku, patřily jinému anděli. Odvážil se zvednout hlavu, což uviděl blonďatého anděla, který má na rtech lítostivý úsměv, trápení vepsané ve tváři. Louis Niallovi nebyl lhostejný. Jako jednoho z mála andělů si ho oblíbil a mrzelo ho, co se mu událo.

„Asi sis všiml, že ti Bůh dal postavení padlého anděla," promluvil k němu. Nebyl zviditelněný, tudíž ho mohl vidět jen Louis, jenž pouze nepozorovatelně kývl, protože se na něj neustále upíraly zelené oči. 

„Nechce s tebou mluvit, ale vzkazuje ti, že máš šanci se dostat zpět na své místo. Máš druhou šanci, Louisi," mluvil k němu dál. Došel k němu, načež si před něj dřepl. Své dlaně položil na jeho kolena a snažil se udržet, s andělem před ním, oční kontakt. Mladý muž jen nechápavě pozvedl obočí, protože to vypadalo, že se anděl dívá na něj.

„Ať si mě klidně i strčí do Hell. Pokud je pro něj hříchem, že se jedno pohlaví zamiluje do stejného, už v Heaven nechci být. Raději budu sloužit Satanovi, než abych obskakoval Boha," vrčel Louis a bylo mu úplně jedno, že ho Harry slyší. Mladému muži se zběsile rozbušilo srdce, když si uvědomoval slova, která jeho mozek vstřebala.

„Nezapomínej, že tě pořád slyší, načež ti s radostí vyhoví. Už tak je pořádně nahněván," zamručel. Jedna Niallova dlaň se natáhla a pohladila Louisova černá křídla, která na bělostné pokožce čistého anděla zanechala skvrnu, jako kdyby se dotkl popele.

„Tak ať poslouchá!" vykřikl, zhluboka se nadechl a pokračoval: „Pokud nedokáže přijmout to, že svému srdci neporučíš, že se zamiluješ do stejného pohlaví, tak ať si třeba nasere. Žena dokáže ženu milovat stejně jako žena muže. Muž dokáže milovat muže stejně jako muž ženu. Láska je láska. Ale pokud tohle nechápe, nemá co dělat v Heaven," vrčel naštvaně. Najednou vyděšením vytřeštil oči, když mu došlo, že Harry musel slyšet každé slovíčko, které vypadlo z jeho úst.

„Myslím, že jsem přišel na to, kde je zakopaný pes," zamručel Harry po nějaké chvíli, kdy poslouchal jen Louise. Taky mu došlo, že musel mluvit s jiným andělem, kterého nedokáže vidět. Ale zrovna tohle ho netížilo. Zjistil to, co všechno se v brunetkovi odehrává.

„Někdy se za tebou stavím," vyhrkl rychle Niall, jenž okamžitě zmizel. V ložnici už zůstal jen Harry s Louisem, který neměl daleko od toho, aby se mu zatmělo před očima a on omdlel. Ovšem se zmohl jen na třeštění očí na mladého muže, jenž měl nečitelný výraz, což vyprovokovalo Louise, aby do něj nahlédl.

I Harry měl docela velký chaos ve svých pocitech. Bylo tam zmatení, překvapení, lítost, ale i radost. Louis nechápavě skrčil obočí. Absolutně netušil, z čeho jen může mít radost. Setřel si z líc cestičky po slzách, narovnal nohy a podíval se brunetovi hluboko do očí.

„Z čeho máš radost?" zeptal se ho anděl zvědavě. Ovšem, co nastalo chvíli po promlčené chvíli, kde se mu v hlavě ozývaly všelijaké domněnky, absolutně nečekal a takovou domněnku si ani nedomyslel.