My fallen angel [Larry] ✔

No. 16: Dear Harry, ...

Nastalo chladnější ráno. Harryho ložnicí se ozval budík, díky kterému zamručel, poslepu jej vypnul a otočil se s plánem, že si na sebe natiskne tělo křehkého anděla. Ovšem jeho ruka padla na chladnou matraci. Otevřel oči, které se podívaly na místo, které zelo prázdnotou. Pohled se nasměroval na polštář, což se vymrštil do sedu, když uviděl složený papír s černým peříčkem.

Roztřesenou rukou se pro papír natáhl, načež se mu už teď hnaly slzy do očí a to ani nevěděl, co v dopise je. Pírko nechal ležet na polštáři s domněním a s nadějí, že se pouze nechtěně utrhlo. Doufal v to, ale s tím, že v jeho rukou svírá popsaný papír, naděje hasla.

Trhaně se nadechl, rozložil papír, načež se se strachem začetl do slov, která mu anděl s kousavým smutkem psal. Taky si všiml, že na jednom místě je papír pokrčený z vlhkosti, což hádal, že u toho modrooký andílek plakal a jemu se z toho chtělo plakat už dvojnásobně více.

Milý Harry,
Omlouvám se, že se tohle děje, že to musíš číst z papíru, než to slyšet z mých úst. Chci ti oznámit, že trest mě přeci jen dostihl. Díky tomu, že jsem ti povídal o Heaven, že jsem se ti vůbec ukázal, Bůh mi udělil trest. Jde o to, že budu dva roky sloužit v Hell. Tak nějak si myslím, že Bohovi bude zcela jedno, co se tam se mnou stane. Avšak si přeji, aby si byl ty v pořádku.

Nejsem si jist, ale možná, po dobu mého trestu, nad tebou bude držet ochranou ruku můj kamarád, jelikož ví, jak moc mi na tobě záleží a co pro mě znamenáš. Nevím, co pro tebe znamenám já. Po tom, co se stalo u tebe v práci, jsem byl zmaten. Ne mými pocity, ale tvými. Nevím, co pro tebe znamenám, nevím, co ke mně cítíš. A abych byl upřímný, docela se i bojím to zjistit.

Možná na mě zapomeneš. Možná si sem tam vzpomeneš, že jsem se ti takhle zjevil. Možná na mě rychle zapomeneš a ani nebudeš vědět, že existuji. Nemám tušení, zda mě za dva roky poznáš, zda si někoho najdeš, co se v tvém životě změní, zda do něj za ty dva roky budu moct opět vstoupit. Ostatně jsem jen tvůj kamarád, ale věř, že jedinou věcí, co mě bude držet nad vodou, budou vzpomínky na tebe, jelikož jsi to nejlepší, co mě v mém posmrtném životě potkalo a nikdy nebudu litovat. Nebudu litovat toho, že jsem se zjevil, že jsem s tebou mluvil, že jsem ti povyprávěl všechna tajemství. Nikdy toho litovat nebudu.

Pokud budeš chtít, pírko si nechej. Je darované, nezmizí jen tak. Ovšem záleží čistě na tobě, co s ním uděláš. Už je to jen tvé pírko. Tak, jako je tvé i mé srdce. Nevím, možná si na to zapomněl, možná ne. Ovšem, pokud si vzpomínáš na onu noc, tak si zkus vybavit náš rozhovor.

Miluji tě, Harry.

Louis

Celý ten dopis musel Harry číst nejméně třicet minut, jelikož přes všechny slzy neviděl. Tak moc si přál, aby se tohle nestalo, on měl andílka u sebe a hřejivě ho objímal. Jenže on je pryč. Někde, kam Harry nesmí. A to ho tížilo nejvíce.

Se vzlyky se podíval na pírko, které vzal mezi prsty a následně si ho dal na dlaň. Přitiskl si ho na hruď. Na místo, kde se právě bolestí stahuje srdce. Tělo se mu třáslo, hlasité vzlyky ovládaly hrdlo, oči viděly rozmazaně a v hlavě se ozývaly hlasy, které volaly anděla zpět. 

Začal vzpomínat na vše, co bylo s Louisem spojené. Ať už jejich první setkání v hospodě, či na noc, kdy zjistil, kým je, na všechny smíchy zaplněné dny, na červenání v Louisových tváří, na blbosti, které spolu dělali a chovali se jako malé děti, či na chvilky, kdy se na sebe jen dívali a zkoumali tvář toho druhého. Teď litoval toho, že příliš dlouho sbíral odvahu, aby mu daroval polibek.

Z celého srdce proklínal Boha za to, co udělal. Chtěl mít u sebe svého strážného anděla, políbit jej a říct, že pro něj znamená mnohé, že je pro něj to nejdůležitější, že je někým, kdo si získal jeho srdce. Chtěl sledoval svého křehkého anděla, jenž dokázal, že se cítil krásný, že nehleděl na své zjizvené tělo. Cítil se jako normální člověk, ne jako nějaké monstrum, kterého se každý bojí.

Nedokázal zastavit všechny vzlyky, nedokázal zadržet slzy. Potřeboval to ze sebe dostat ven. Všechnu bolest, všechen smutek, všechnu nenávist vůči Bohu. Cítil tolik pocitů, což způsobovalo chaos v jeho těle, v jeho mysli.

„Louisi!" zakřičel zplna hrdla do ticha bytu. Věděl, že odezvu nedostane, že mu nikdo neodpoví, ale tak moc doufal, že ano. Navíc, díky tomu se mu i částečně ulevilo. Křik, pláč, aspoň trochu mu to pomáhalo v tom, aby to ze sebe dostal.

Dlaň s pírkem si nadále tiskl k hrudi a doufal, že je tohle jen noční můra, že se za chvíli vzbudí a anděl bude vedle něj. Jenže jeho mysl si až příliš dobře uvědomovala, že je tohle realita, že tohle nijak neovlivní.

Aniž by mladý muž tušil, vedle něj seděl blonďatý anděl, jenž to všechno celé pozoroval. Věděl, co je napsáno v tom dopise. Měl v očích slzy z toho všeho. Nečekal, že se stane zrovna tohle. Že to dojde takhle daleko, ale jak se zdálo, stalo se a blondýn pozoroval, jak se brunet před ním hroutí.

Vstal z postele, načež přešel ke stolu. Věděl, že by to neměl dělat, že způsobí potíže i sobě, ale musel nějak Harryho uklidnit, jinak by hrozilo, že se udusí vlastními vzlyky a utopí se v slzách. Nemohl mu dát to, co Louis. A to objetí, které ho ujistí, že není sám, že je milován.

Vzal do ruky nějakou tužku, vzal kousek papíru, načež tam napsal krátkou zprávu Harrymu, jenž sledoval tužku, která se sama pohybuje a něco píše. Kdyby nevěděl, že andělé a démoni existují, asi by se okamžitě považoval za blázna.

Opatrně vstal z postele a pomalými kroky došel ke stolu, na který zrovna někdo položil onu tužku. Srdce mu nervozitou bilo, dech byl splašený a po tvářích mu stále stékaly slzy. Podíval se na papír, kde byly tři věty, které jej měly uklidnit, ale vůbec to nepomohlo.

Louis bude v pořádku. Už toho zvládl dost. Je silný a pokud bude myslet na tebe, tak bude ještě silnější.