My fallen angel [Larry] ✔

No. 20: A boyfriend?

Slunce se líně probouzelo, když nechalo první hřejivé, ale přesto kousavé, paprsky dopadnout na tuto planetu. Motor automobilu se utlumil, načež jeho pasažéři vylezli. Vzali si své věci, kterých nebylo mnoho, a seřadili se, načež čekali na své první rozkazy.

Pevný hlas jim mířil přímo do uší, pozorně naslouchali, aby jim neuteklo jediné slovíčko. Zelenooký nemohl uvěřit, že je zpět v armádě. Někde, kde málem skončil jeho život. Avšak i tak byl rád, že jej vzali zpět.

Po udání rozkazů se odebrali do místnosti, kde byly poschoďové, kovové postele, na kterých byly nepovlečené polštáře s hnědou dekou a prostěradlo. Mladý muž se nad tím v duchu pouze uchechtl. Vzpomněl si na časy, kdy na téhle posteli spal prvně a myslel si, že snad celou noc nezamhouří oči.

„Jsem Marshall," představil se mu muž, kterému mohlo být tak dvacet. Havraní vlasy měl dané na pravou stranu, načež levá strana byla vyholená. Oči, barvy hořké čokolády, se na něj přátelsky usmívaly, ale to bylo Harrymu jedno.

Pouze mu kývl na pozdrav, přešel ke svojí posteli, kterou si začal povlékat. Musel co nejvíce zaměstnat svou mysl, aby nepřemýšlel nad svým andělem, jehož pírko má neustále na náhrdelníku. Aspoň díky tomu si udržoval jistou naději, že se opět shledají.

„Hádám, že ty nebudeš poprvé ve válce," mluvil dál. Harrymu se zdálo, jako kdyby mu bylo jedno, že nevykazuje žádné známky k tomu, že by s ním chtěl komunikovat. Tudíž si odvodil, že v armádě je úplně poprvé. Samozřejmě, že to neodvodil jen z toho.

Na souhlas jen zamručel, urovnal si polštář, pod který dal dopis od modrookého, a do ruky si vzal tašku. Přešel ke své menší skříní, do které začal dávat úhledně srovnané věci. Neměl příliš náladu na to, aby zde poznával nové lidi. Ovšem, jak se zdálo, mladík se nenechal mlčenlivostí odradit.

„Ty toho asi příliš nenamluvíš, což?" mluvil k němu dál. Harry jen podrážděně zavrčel, urovnal si vojenskou známku a mezi palcem a ukazováčkem sevřel černé pírko. Zavřel na chvíli oči, aby si vybavil tvář svého anděla, jak se na něj usmívá, v očích láska.

„Kde si všude byl?" ptal se se zájmem. Zelenooký si povzdechl, zavřel skříň a šel si lehnout na postel. Ať se snažil, jak se snažil, myšlenky na modrookého andílka jej neopustily. Ovšem hádal, že až trénink plně začne, nebude moct nad ním přemýšlet.

„Odkud máš ty jizvy?" tázal se pořád. Zelenooký si s dalším povzdechem protáhl tvář dlaní, načež doufal, že otravné otázky již přestanou. Ovšem, jak se zdálo, mladík byl jako otravná moucha, která kolem vás létala a mohli jste se snažit, jak jste chtěli, moucha vás stále otravovala.

„Jaká byla tvá nejdelší akce?" optal se. Jeho hlava se náhle objevila v Harryho zorném poli, když ji svěsil z postele. Zelené oči se chladně podívaly do těch čokoládových, ale to mládence nezastrašilo. Dokonce se zdálo, že to způsobilo pravý opak.

„A co tak třeba přestat mluvit? Jsi jak malé dítě," zavrčel na něj otráveně Harry. Marshall protočil očima, které se následně opět podívaly do zelených. Byly stále napuštěny neskrývaným zájmem a touhou po tom, aby s ním začal normálně mluvit. Byl odhodlán mluvit tak dlouho, dokud se z nich nestanou přátelé.

„Jsem ukecaný a zvědavý od přírody," zasmál se, načež pokrčil rameny. Harry už otevíral pusu, že ho odpálkuje, ale ozvala se píšťalka, která jim udávala, aby se postavili před postele a vyslechli si další rozkaz, což si Harry oddechl, protože aspoň nebude muset poslouchat otravné otázky.

Každý tak učinil a sledovali muže v nejlepších letech, jak kolem nich prochází, kontroluje je pohledem a mezitím mluví další rozkazy. Nikdo si nedovolil se jen hlasitěji nadechnout, kýchnout. Všichni s respektem naslouchali, že se místy zdálo, že zkameněli.

Po udání rozkazu si všichni oblékli své maskáčové bundy, načež následovali svého velitele, jenž míří k ploše určené pro terénní trénink. Zelenooký si povzdechl, jelikož doufal, že první den nebude od bláta, či hlíny. Avšak, jak se zdálo, tohle tiché přání nebylo vyslyšeno.

„Ten, kdo bude nejpomalejší bude dnes držet stráž. Být vámi, snažím se," oznámil jim. Nakonec jim ještě řekl, ať se jdou zahřát, aby si zbytečně neublížili. Ještě před tím se podíval na nebe, mezi prsty sevřel pírko a pomyslel na svého andílka, což doufal, že se mu neděje nic zlého.

S povzdechem se začal protahovat, ale jeho mysl neustále odbíhala k modrookému. Snažil se ho vyhnat z hlavy, ale on tam stále byl. Věděl, že pokud na něj bude neustále myslet, přinese to jen špatné věci, protože se nebude soustředit na ty hlavní. Ovšem netušil, jak docílit toho, aby ho neměl v hlavě.

„Myslíš na svou rodinu?" zeptal se ho někdo šeptem. Stočil k němu pohled, načež si otráveně povzdechl, když zjistil, že je to Marshall. Stočil pohled před sebe, nijak mu neodpověděl a předklonil se, aby se dlaněmi dotkl země. Harry se snažil najít vhodné přirovnání k tomuto mladíkovi, ale na nic nepřišel.

„Hádám, že na tebe doma někdo čeká a doufá, že se vrátíš v pořádku," zašeptal znovu. Harrymu se zadrhl dech a oči se mu strachem rozšířily. Neměl strach o sebe, nýbrž o to, že svého anděla už nikdy neobejme, že už ho nikdy nepolíbí, že se již nikdy nezjeví v jeho životě.

„Co ty?" zeptal se Harry, když si protahoval břišní svalstvo. Jeho pohled byl uvězněn pod očními víčky, která se jemně chvěla. Viděl ho. Viděl, jak se usmívá jako sluníčko, vlásky mu vlají ve větru, oči zavřené, tvář zahalená dětskou radostí, křídla roztáhlá.

„Yeah, čeká," vydechl. Když se na něj Harry podíval, viděl v jho očích lásku, ale i strach. Strach z toho, že již nikdy neuvidí svou nejmilovanější osobu, že se stane něco, co je od sebe oddělí. Až příliš dobře ten strach znal.

„Přítelkyně?" vyzvídal tiše, když se vraceli k veliteli. Jako kdyby nálada, kterou Harry měl, odešla. Vysvětloval si to tím, že narazil na téma, o kterém se hodlá bavit. Taky věděl, že tady bude potřeba hodně psychické podpory.

„Ne tak docela," zamrmlal, že ho Harry skoro přeslechl. Položil mu dlaň na rameno, aby mu naznačil, že mu to nevadí. Jak by taky mohlo, když on sám má přítele? Harry najednou ztuhl, když mu došlo, že se ani jeden druhého nezeptal, zda bude jeho přítelem.

„Přítel?" otázal se s přátelským úsměvem zelenoočko. Podíval se na nebesa a ústy naznačil miluji tě. Doufal, že to modrooký viděl. A doufal správně. Díky tomu se modrookému hnaly slzy do očí, které nechtěl, aby skanuly po tvářích.

„Snoubenec," vydechl se zamilovaným úsměvem. Harry viděl, že tenhle mladík má odhodlání k tomu, že nenechá smrt, aby si jej odvedla, že právě láska bude to, co jej bude držet při životě. Tak stejně to je i u něj. Pouhá láska jej bude hnát k tomu, aby žil.