My fallen angel [Larry] ✔

No. 10: Who are you!?

Už uběhl nějaký ten den, kdy Louis dostal druhou výstrahu na to, aby se vzpamatoval. Jeho křídla již nebyla sněhově bílá. Byla pokryta popelem. Svatozáře už nezářila tolik jako kdysi. Tohle všechno byly výstrahy od Boha, že to pokazí ještě jednou a stane se z něj padlý anděl, jenž bude nucen žít ve městech a zažívat strasti lidstva.

Byl večer, kdy seděl na Harryho posteli a majitel bytu seděl za psacím stolem, načež s někým telefonoval. Anděl si prohlížel svá šedivá, popelem a hanbou zamazaná křídla. Špičky křídel dosahovaly až k okraji měkké postele. Ty křídla miloval, nechtěl o ně přijít. Ale on nedokáže nakázat srdci, že to prostě bude cítit jinak. 

„Stejně si myslím, že Louise odněkud znám. Byl mi povědomý," zamumlal do telefonu Harry. Louisova hlava vystřelila vzhůru, že kdyby to šlo, uslyšel by i zapraskání krčních obratlů. Věděl, že pokud si zelenooký vzpomene na ten hrob, je nahraný už úplně a tohle u Boha nevyžehlí. 

„S nikým si ho nepletu, Zayne. Byl mi strašně povědomý. Jako kdybych ho už někde viděl. I to jméno," povzdechl si mladý muž. Dlaní si protáhl svou zjizvenou tvář, načež se o tu ruku opřel. Když si Louis všechny věty přehrával v hlavě, jeho srdíčko vynechávalo údery, že kdyby mohl, zemře podruhé.

„Až to nebudu potřebovat, vzpomenu si. Dobrou noc, Zee," popřál mu, počkal na odezvu a hovor položil. Z jeho plnějších rtů se ozval povzdech, postavil se ze židle na vlastní nohy, přešel ke skříni a vytáhl si odtamtud nějaké provizorní pyžamo. Byl příliš unavený na to, aby se šel ještě osprchovat. Proto se začal převlékat v ložnici a Louis myslel, že z té dokonalosti omdlí nebo, že na Harryho posteli bude louže od jeho slin.

Když ze sebe začal stahovat spodní prádlo, anděl odvrátil pohled. Ne, že by ho nechtěl vidět, chtěl. Ovšem tohle už mu přišlo až příliš nekorektní. Pohled raději sklopil na špičky svých křídel, po kterých si prsty začal přejíždět. Mysl ho táhla, aby se podíval na tělo mladého muže, ale on raději vzdoroval.

Když uslyšel povzdechl a odhození oděvu na židli, pohled zvedl. Harry na sobě měl čisté boxerky a volné, vytahané triko. Anděl si skousl spodní ret nad tím pohledem, načež do plic natáhl velké množství vzduchu, že se zakuckal. Dle Louisového myšlení, by mu slušel i pytel na odpadky, které by měl na hlavě.

Sledoval zdatnější mužskou postavu, jak se svalila do postele hned vedle něj. Pozoroval každý Harryho pohyb. Ať už ten, jak si zívl, jak se mu hrudník nadzvedl, když se nadechl, když dával mobil do nabíječky. Všechno tohle pozoroval se zatajeným dechem, jenž mu pomalu, ale jistě docházel a zasekával se někde v průdušnici.

Harry se spokojeně zachumlal do peřiny, zavřel oči připraven ke spánku. A nebyl by to Louis, kdyby jej znovu a zas nepozoroval. Vždy, když spí, připadá mu jako nějaký anděl, načež si pomyslel, že všichni andělé mají do jeho krásy hodně daleko. Když spal, jeho svalstvo nebylo napnuté jako přes den. Tvář měl klidnou, někdy sebou škubl nějaký ten pevnější sval.

Díval se na něj tak dlouho, že když po nějaké té chvíli odvrátil pohled od spícího klubíčka, podíval se na hodiny, kde již odbíjela půlnoc. Pohled stočil zpět na mladého muže a natáhl k němu ruku. Jeho jemné, ale přesto ledové prsty ho pohladily po lehce načervenalém líčku.

Úlekem vypískl, když se oční víčka zachvěla, načež se do jeho modrých očí podívaly ty mechově zelené se smaragdovým leskem. Chtěl rychle vstát, ale zavadil o svá křídla, načež se ocitl na podlaze ložnice. Když si taky uvědomil, že šedivá křídla jsou vidět, okamžitě je schoval. Věděl, že za tohle už bude více jak stoprocentně vyhoštěn.

„Jak ses sem, ksakru, dostal!?" vyjekl vyděšeně a zároveň naštvaně mladší muž, když právě ucítil dotek na své tváři, jenž jej probudil z bezesného spánku. Zelené oči se dívaly do těch nebesky modrých, které se právě topily v blyštivé zeleni.

„Já, eh, totiž," začal koktat. Vůbec mu nedocházelo, že se zviditelnil a jeho dotek byl cítit. Nechal se tak moc ovládnout krásou spícího muže, že si ani nedával pozor. Srdce mu strachem splašeně bilo. Byl aktuálně jako vystrašené štěně někde v zapadlé uličce, kde se klepe strachy.

„Totiž!? Jak se vůbec jmenuješ?" ptal se dál. Jeho spánkem zastřená mysl si nic neuvědomovala. Ani to, že ti dva se vlastně již potkali. Rychle se posadil, což ucítil závrať. Dlaní si projel skrze krátké, kaštanově hnědé vlasy. Modrooký z jeho opojné krásy pomalu přestával dýchat. Věděl, že tohle se Bohu líbit nebude. Andělé se nesmí zamilovat do stejného pohlaví. Avšak on podlehl.

„C-Custos," ujelo mu v odpovědi. Měl chuť si nafackovat za to, že mu řekl své andělské jméno, nikoli lidské. Hned na to udělal pár kroků vzad, až narazil do stěny, když si všiml, že brunet před ním vstává z postele. Jeho hrudník se rychle zvedal a klesal.

„Ted-da Louis," opáčil mu znovu, tentokrát s lidským jménem. Svýma modrýma očima se díval na zmateného muže, jenž se k němu přibližuje. Louis měl tendenci ukázat svá křídla a vyletět oknem, ale nemohl ukázat, kým opravdu je.

„Kdo, sakra, jsi?" zeptal se sám sebe zelenooký. Anděl v jeho ruce uviděl menší kapesní nožík, načež okamžitě věděl, že bude muset nějak odejít, jinak ví, že tohle neskončí dobře. Jeho mysl pracovala jak se jen dalo, ale jediné, na co přišla bylo, že mu nezbývá nic jiného, než ukázat, co je doopravdy zač.

„Jsem ten kluk z hospody," snažil se to zakecávat. Ovšem mu taky přišlo hloupé tohle vytahovat, když je aktuálně v jeho ložnici, nikde nejsou známky po násilném vniknutí. Bál se, byl zmaten, strach jím proplouval a zakousával se do každé buňky a napadal všechna nervová spojení v jeho těle.

„Znám tě i odjinud," zamručel. Louis vyděšením vypískl, když se ostrá břitva nožíku ocitla na jeho ohryzku. Vytřeštil oči a s hmatatelným strachem se díval do očí mladého muže, jenž ho skenoval svým pohledem. Anděl měl chuť zmizet a poprosit Boha, aby jej přesunul do Hell.

„Ni-nikdy pře-ed tím jsem se ne-neviděli," koktal. Snažil se nějak vybruslit z této nepříjemnosti. Do jeho uší se dostal hlasitý hrom, po kterém, pár vteřin potom, objevil svítivý blesk. Tímhle mu Bůh dával znamení, že je nahněván. Anděl věděl, že se do Heaven podívá naposledy.

„Počkej," zadrhl se na malý okamžik. Dvakrát si ho sjel pohledem, načež se mu na tváři objevil zděšený, ale i překvapený výraz. Když se Louis do něj podíval, uviděl tam zmatení, překvapení, strach. Vůbec netušil, co si o tom má myslet.

„To jméno jsem viděl na náhrobku. I tu tvou tvář. Ksakru, ty jsi mrtvý!" vykřikl najednou. Tam venku, za okny a zdmi, se ozývala mohutná bouře. Louis měl tak velký strach, že by se ani nedivil, kdyby se počůral. Měl strach u bouřky, z Boha, ale i z toho muže před ním, který mu pořád tiskl čepel nože na krk.

„Co jsi, sakra, zač?" zeptal se jej, když menší brunet na nic nereagoval. Do nebeských očí se hnaly třpytivé korálky, jež nakonec stekly a líbaly jeho líce. Tělo se mu třáslo jako u zimnice. Srdce mu v hrudníku zběsile bilo, že se divil, že jej nevidí ležet na podlaze. Tak stejně jako své plíce, jež se taktéž snažily vyskočit z hrudníku.

Louis násilně polkl ten knedlík v krku, než mu šeptem odpověděl na otázku, která ho stojí právoplatné místo v Heaven: „Jsem tvůj strážný anděl."