My fallen angel [Larry] ✔

No. 21: It's still love

Den se dnem se sléval dohromady a vytvořily jeden měsíc. Výcvik byl již v plném proudu, tak stejně jako trest, jenž vykonával Louis v Heaven. I když se Harry snažil, na svého anděla myslel neustále. Zdály se mu o něm sny, doprovázely ho myšlenky při čemkoli, co dělal.

„Pane, já, smím ho, prosím, vidět? Aspoň to?" zaprosil modrooký anděl. Hlavu měl sklopenou, prsty měl propletené před tělem. V duchu prosil a doufal, že jej nechá, aby se podíval na to, jak Harrymu je. Chtěl se na vlastní oči přesvědčit, že je zcela v pořádku.

„Dej mi jediný důvod, proč bych ti to měl dovolit," řekl mu Bůh otráveně. Díval se přísným pohledem na křehké tělo, které se mírně třáslo. Ovšem věděl, že je v tomhle těle velké odhodlání a nebojácnost.

„Žádný pořádný důvod nemám. Chci ho vidět a vědět, že je v pořádku," opáčil mu tiše. Díval se na své nohy, pohled se bál zvednout. Měl strach z toho, co by viděl ve tváři Boha. Už tak cítil vlastní srdce, jak strachy rychleji bije, že chtělo vyskočit z hrudi a schovat se za jeho nohy.

„Pokud nemáš důvod, běž zpět a vykonávej svůj trest," odbyl ho Bůh. Avšak se Louis neměl k pohybu. Byl ochotný udělat cokoli, aby jej aspoň na chvíli viděl. Byl ochotný podstoupit všelicos, když bude vědět, že je Harry v pořádku.

„Budu vás s tímhle otravovat tak dlouho, dokud mi nepovolíte ho vidět," oznámil mu Louis tvrdě, odhodlaně. S nebojácným pohledem se podíval Bohovi do tváře, ruce svěsil podél těla a dlaně zatnul v pěsti, až se mu nehty zaryly do kůže. Nebyl ochoten se jen tak vzdát.

„Máš příliš velké odhodlání a jsi tvrdohlavý. Co tě tak žene vpřed?" zamručel a založil si paže na hrudi. Díval se do nebesky modrých očích, které se blyštily nebojácností. Louis sám dobře věděl, že je tvrdohlavý, ale bylo mu to jedno. Pořád nehodlal ustoupit.

„Láska," odpověděl mu prostě s malinkým úsměvem. Pouhá láska jej hnala dopředu, aby zůstal při smyslech, aby bojoval. Jen láska jej dělala silným, aby se nevzdával. Možná to bylo v Heaven zakázané, ale on se nehodlal vzdát bez boje.

 „Láska mezi dvěma muži," zavrčel Bůh. Netušil, kdy se jeho svěřenec rozhodl takto hřešit, ale věděl, že pokud to bude takto pokračovat, zavrhne ho a nechá jeho duši, aby proplouvala vzduchem a nenašla svůj klid.

„A co je na tom špatného? Pořád je to láska. Možná nemůžeme zplodit dítě, ale nějaké můžeme zachránit, když jej adoptujeme, když se někdo svého dítěte vzdal. Ta láska je stejně silná jako mezi mužem a ženou. Co je na tom nepochopitelného!?" zařval ke konci. Ruply mu nervy z toho, že Bůh tohle nehodlá akceptovat. Možná nemohli zplodit dítě, nemohli vytvořit nový život, ale pořád to nebylo něco, co by nesmělo být akceptováno.

„Nedal jsem lidem život proto, aby takto hřešili," opět zavrčel. Louisovi se do hlavy vkradla myšlenka, že by Bůh potřeboval obojek s náhubkem, jak tady pořád vrčí jak pes. Ovšem, nad tímhle právě nesměl přemýšlet. Musel Boha přesvědčit o tom, že láska mezi stejným pohlavím není špatná.

„Hm, co tak vím, tak i Satan byl v Heaven. A teď je králem podsvětí. Musel si počítat s tím, že zde budou i ti, kteří hřešit budou. Ale odkdy je láska hřích?" zamručel a bylo mu zcela jedno, že Bohovi začal tykat jak starému známému. Byl odhodlán bojovat a nevzdat se naděje na to, že Harryho ještě uvidí.

„Pokud budeš pokračovat, křídel se nedočkáš," oznámil mu. Nebyl daleko od toho, aby pohár trpělivosti přetekl. Drzost a odhodlání nebojácné duše před ním ho dostávala do úzkých. Ovšem, nechtěl mu vyhovět.

„Přestanu s tím, když mě necháš se jít podívat za Harrym," poručil si nekompromisně. Opravdu mu bylo jedno, jakým tónem na něj mluví. Chtěl jen dosáhnout svého, i kdyby ho měl čekat další trest. Taky si byl zcela vědom toho, že Bůh rychle změnil téma konverzace, čímž si Louis odvodil, že měl pravdu.

Bůh opětovně zavrčel, ale nakonec zavolal anděla, což se Louis v mysli poklepal po ramenu, jelikož byl na sebe hrdý, že jej dokázal přesvědčit. Do chvíle do místnosti vešel blonďatý anděl, jenž se pohledem ptal, proč zde je. Když se však srazila nebesa s oceánem, vše mu došlo a mírně se pousmál.

„Vezmi ho k tomu člověku. Vše, co se stane, je na tvou zodpovědnost, Somnium," oznámil mu Bůh, načež odešel z místnosti. Ti dva se na sebe podívali a usmáli se na sebe. Niall k němu přešel, chytil Louise za rameno a přenesl je k Harrymu, jenž zrovna jedl oběd. 

„Myslíš, ze bychom se mohli vidět a opět si na chvíli povídat?" zeptal se Louis nadějně. Anděl chvíli uvažoval, jelikož si uvědomoval riziko toho, že je tady mnoho lidí, ale věděl, že ti dva se někam schovají, tudíž mu na to přikývl.

Louis šťastně vypískl a svého kamaráda pevně objal kolem ramen. Radostí by mu vtiskl i pusu na tvář, ale zase tak daleko zacházet nechtěl. A navíc, svůj polibek si chtěl schovat pro zelenookého muže, jenž ani netušil, že jeho milý stojí za zády.

„Jen, jak mu chceš dát vědět, že jsi tady, když je zrovna v jídelně a všichni jsou tady?" otázal se jej. Louis pokrčil rameny a podíval se na něj. Když však uviděl jeho křídla, nad hlavou mu blikla imaginární žárovička. 

„Omlouvám se," řekl dopředu. Niall zprvu nechápal, co tím myslí, ale když se Louisovy drobné ruce natáhly k jeho bělostným křídlům a jedno pírko vytrhl, okamžitě mu došlo, co tím myslí. Bolestně sykl a sledoval, jak pírko pokládá vedle Harryho pravé ruky. Teď jen oba doufali, že si ho dotyčný všimne. 

Louis cítil, jak se mu hrdlo svírá, jak mu splašeně bije, jak se mu ruce nervozitou třepou. Kousal se do rtu, když sledoval Harryho nádhernou tvář, načež taky červenal, když slyšel jeho hlas. Konečně jej viděl a slyšel. Taky viděl, že je na tom fyzicky dobře, což doufal, že to stejné je i ze stránky psychické.

Náhle se Harrymu zadrhl dech, když mu pohled konečně padl na ono pírko. S omluvou vstal od stolu, vzal tác, jenž odešel uklidit a nepozorovaně rukou naznačil, ať jej následují. Do nebeských očí se vkradla jiskřička štěstí, když mu došlo, že spolu zase budou.

Vůbec netušil, kam je to Harry vede, ale bylo mu to zcela jedno. Jen ho chtěl znovu obejmout a cítit jeho rty na těch svých. Chtěl cítit bijící srdce, jak se mu hrudník nadzvedává. Chtěl slyšet chraplavý hlas, jak mluví k němu. Chtěl cítit obří ruce na svém těle. 

„Tady nás nikdo hledat nebude," oznámil jim. Louis na nic nečekal, zviditelnil se a skočil mu s pláčem do náruče. Nohy si omotal kolem jeho pasu a ruce kolem krku. Tvář si zabořil do Harryho krku, kde štěstím vzlykal, jelikož ho viděl, slyšel a cítil.

„Jsi v pořádku? Nestalo se ti něco?" ptal se rychle a trhaně. Odtáhl se od něj, aby se podíval do tajemných, ale přesto kouzelných, lesů, které se leskly slanou vodou. Ani on neměl daleko k pláči, jelikož v náručí držel svého andílka, jenž mu tolik scházel.

„Jsem v pořádku, andílku. Nic se mi nestalo, ale přeci jen mě jedna věc tíží," opáčil mu. Chytil ho jednou rukou a druhou jej pohladil po líčku. Se zamilovaným úsměvem a s něhou v očích se na něj díval.

„Co? Co se stalo?" vyhrkl vyděšeně. Pohledem těkal po jeho tváři, ale nenašel nic, co by dokazovalo to, že by se mu něco stalo. Tázavě se opět podíval do jeho očí, načež naklonil hlavu na stranu jako zvědavé štěně. Harryho ústa vypustila tiché aw, jak mu připadal roztomilý.

„Nic se nestalo. Jen," odmlčel se a věnoval mu políbení na čelo, „budeš můj přítel?" zeptal se jej trochu nejistě. Modroočkovo srdce vynechalo dva údery a dech se mu zadrhl. Do očí se mu opět nahnaly slzy, které se svezly ve chvíli, kdy začal zběsile kývat hlavou na souhlas. 

„Strašně moc rád," zavzlykal. Zelenooký na nic nečekal a nechal své rty, aby přilnuly k těm užším, které sem tam vypustily vzlyk. Ovšem to ničemu nevadilo. Pro ně bylo důležitější, že cítí rty toho druhého na těch svých.