My fallen angel [Larry] ✔

No. 39: A date (2/2)

Harry se odtáhl od jeho zad, načež přešel před svého andílka. Zastínil mu tak pohled na dané překvapení, které stále mohlo za to, že nenašel slov. Starší k němu natáhl ruku, což mu dal znamení, ať se chytne, aby jej mohl doprovodit k danému místu.

Anděl tedy němou prosbu vyslyšel a, se skanutou slzou, dal ruku do té větší. Musel se začervenat, jak moc maličký si přišel, když byl vedle svého přítele. Opravdu se cítil jako maličký skřítek, jenž stojí po boku největšího obra.

Vyšší se dal do kroku, přičemž silněji stiskl menší dlaň. Oběma to na rtech vytvořilo maličký úsměv, který se každou chvíli zvětšoval. Louis se cítil jako v nějakém snu. A to, že před ním šel jeho přítel, jen na teorii snu přidávalo.

Modrooký se díval po okolí. Všude bylo ticho, které stále narušoval tichoučký vánek, jenž si pohrával s lístky na stromech a se stébélky rostlin. Ovšem tohle celé dodávalo téhle chvíli jistou atmosféru. Opravdu netušil, čím si vyššího bruneta zasloužil.

Udělali asi tak deset kroků, než se ocitli u deky. Harry pustil Louisovu ruku a hlavou mu pokynul, aby se posadil. Louis tedy znovu poslechl, načež se posadil na deku. Mezi prsty vzal nejbližší okvětní lístek, jenž patřil bílé růži. Druhou rukou lístek pohladil, než jej položil zpět.

Nacházeli se na dece, která byla na široké louce, daleko od lidí. Na dece byl umístěn řetěz malých světélek, které měly barvu hvězd, jež právě svítily nad nimi. Taktéž byly na dece svíčky, přičemž některé z nich byly, díky vánku, sfouknuté.

„Jak tě něco takového napadlo?" zeptal se Louis Harryho. Jeho hlas byl tichý, ale byl v něm vděk, dojetí. Nikdy si nic takového nepředstavoval. Nikdy si nepředstavoval, že by byl na rande v noci, na pikniku pod hvězdami a pod svítícím Měsícem. Taky si nikdy nepředstavoval, že by ten piknik byl tak nádherně vyzdoben.

„Vždy jsem si tohle přál. Pozorovat hvězdy s mým přítelem, někde na louce, daleko od lidí. Vždy jsem si to představoval, ale nikdy jsem to nemohl uskutečnit. Tedy," na maličkou chvíli se odmlčel a podíval se na Louise, „doteď ne. Teď jsi ty tady se mnou. Můj andílek, který mi do života vnesl štěstí a odehnal samotu, kterou nahradil láskou." 

Z nebes vyteklo dalších slaných perliček, které byly nakonec přetvořeny v hvězdy, jelikož se pořád třpytily ve svitu Měsíce. Harry se k němu naklonil, setřel mu z růžových líček slzy a věnoval mu políbení na rty.

„Strašně moc tě miluji," zašeptal, načež mu okamžitě vpadl do objetí. Ruce mu omotal kolem trupu a hlavu si položil na jeho rameno. Harry si jej přetáhl na klín, objal jej kolem pasu a bradou se opřel o jeho rameno. Ovšem Louis hlavu zabořil do jeho krku, kolem kterého ho nakonec i objal.

„Ne tolik jako já tebe, andílku," opáčil mu se širokým, zamilovaným úsměvem. Upevnil stisk kolem jeho pasu, přičemž si s ním lehl na deku. Srdce mu šílelo štěstím, oči zářily v záři hvězd, na které se díval. Chtěl, aby tahle chvíle trvala už navždy.

„Myslím, že bude zbytečné se hádat, jelikož si oba budeme stát za tím, že toho druhého milujeme více," pověděl mu s chichotáním. Hlavu si ještě více zavrtal do jeho krku, na který ho sem tam políbil.

„Hádal bych se s tebou do konce života a pak i v posmrtném životě," odvětil mu se smíchem. Louis jej následoval, když se taky začal smát. Nejraději by zastavil čas, zůstal zapomenut v téhle chvíli. 

„Nebolí tě něco? Můžeš dýchat?" vyptával se, když Louisovi došlo, že mu leží na hrudníku. Ucítil, jak se Harryho dlaň dala do pohybu, když jej začal hladit po zádech. Spokojeně vydechl, přičemž přivřel oči.

„Nic mě nebolí. Jsem v pořádku, andělíčku," odpověděl mu s klidem. Sice lhal, protože ho hrudník bolel, ale za nic nechtěl, aby z něj Louis slezl. Miloval, když měl svého andílka v objetí, když ho měl tak blízko sebe. 

„Myslíš, že bys mi mohl něco zazpívat?" zeptal se nejistě, ale zároveň s nadšením menší brunet. Do hlavy se mu totiž dostala vzpomínka na to, jak jej jednou slyšel zpívat v práci. Sice mu bylo dosti líto, že to byla smutná písnička, ale i tak se zamiloval do jeho hlasu.

„Neumím zpívat," oznámil mu. Louise se od něj odtáhl a posadil se na jeho stehnech. Dlaně položil na jeho líce, načež se mu díval do očí a na rtech měl úsměv. Až moc dobře věděl, že mu lže. Slyšel ho, byl si jist, že nádherně zpívá.

„Jednou jsem tě slyšel zpívat. Okamžitě jsem se zamiloval do tvého zpěvu. Vím, že umíš zpívat," mluvil k němu. Sehnul se a na rty mu věnoval polibek, načež se se zamilovaným úsměvem odtáhl a vyčkával na jeho reakci.

„Kdy si mě slyšel zpívat?" zeptal se lehce vystrašeně. Sic miloval zpěv, ale jeho hlas se mu hnusil. I když mu hodně lidi říkalo, že by měl začít zpívat veřejně, vždy slušně odmítl. Miloval, když mohl zpívat někomu, kdo mu byl blízký, ale veřejnosti by nezpíval. 

„Odpovím ti, ale pod podmínkou, že ti to řeknu, až když mi zazpíváš," určil si podmínky. Harry mu na to s hraným povzdechem kývl. Louis štěstím vypískl, slezl z něj, posadil se do tureckého sedu a s jiskřičkami se díval na svého přítele, jenž se začal červenat. Opět červenal z té andělské krásy.

Harry se nadechl, zavřel oči a začal Louisovi zpívat. Anděl netušil, co chtěl zpívat, ale jen, co uslyšel první slova písně, oči se mu rozšířily. Myslel si, že bude zpívat přesně ta slova z písně, ale on to předělal do verze, kde to muž zpívá muži. 

Ústa si zakryl dlaní, jelikož nechtěl vydat jakýkoli hlasitější zvuk, jenž by mohl narušit Harryho zpěv. Z očí mu opět vytékaly slané korálky, které nechal volně stékat po lících. S dojetím sledoval svého přítele, který otevřel oči a s láskou se na něj díval a zpíval mu.

Hvězdy zářily na temném plátně po boku Měsíce, jemný vánek hladil jejich pokožku. Stříbrná světélka na dece osvětlovala jejich oči, které se leskly, slzely, jiskřily. Květinky s trávou se skláněly před jejich láskou, který mohl kde kdo závidět. Svíčky po jedné zhasínaly, nechávaly jen světélka svítit.

Louis zcela fascinovaně poslouchal Harryho hlas, načež jeho vlastník se díval do nebes, které nepřestaly vypouštět korálky, které líbaly bledou pokožku. Každou chvíli se bál, že se probudí, že je tohle pouze sen, ale něco mu dokazovalo, že je tohle skutečnost. Byl rád za to, že se kdy Harrymu zjevil, že se do něj zamiloval.

„You look perfect tonight," dozpíval zelenooký. Hlas byl unášen vánkem, jenž končil někde v neznámu. Sledoval svého andílka, který zůstal tiše, jelikož mu Harry sebral všechna slova. Cítil se jako němý. Byl němý z úžasu, z dojetí, z lásky. Cítil se, jako kdyby mu láska držela dlaň na ústech, aby nemohl mluvit a jen se na svého nejdražšího dívat.

„Harry," vzlykl tiše. Na nic již nečekal a vrhl se k Harrymu, kterému se zahrabal do objetí. Nechal se držet v objetí, kde samotným štěstím, nekončící láskou a nehoráznou vděčností plakal. Už od začátku, kdy opustili Harryho byt, si byl jist, že to bude nádherné rande. Jen nečekal, že to bude až tak moc nádherné.