My fallen angel [Larry] ✔

No. 41: An important question

Byl již večer, když pár seděl na pohovce a společně se dívali na jakousi komedii, kterou tam spontánně nechali. Jejich smích se rozléhal bytem, že přehlušili i televizi. Harry měl ruku kolem Louisova pasu, který se tiskl na jeho bok. Bylo jim spolu takto úžasně. Připadali si jako normální pár. Ne jako člověk a anděl.

„Princezno?" upozornil na sebe zelenooký. Nižší brunet na něj stočil pohled a s jemným úsměvem na něj kývl, že poslouchá, že se může ptát. Ovšem vyšší se ztratil v nebesích, které jiskřily. Vypadaly jako nevinné oči dítěte, jež chce nějakou sladkost.

Nejraději by zastavil čas, aby se do těch kouzelných očí mohl dívat jak nejdéle by mohl. Chtěl by znát všechna tajemství, která jeho duše skrývá. Chtěl vědět, zda jeho oči mění barvu modré. Toužil, aby takovou chvilku měl každý den, aby si dokázal zapamatovat jednotlivý pigment.

„Harry," promluvil na něj vlastník nebes, ale jmenovaný nijak nereagoval. Jen se nadále díval do nebes, které jej svazovaly pevnými provazy, jež jednoduše nepustí. Ostatně ani nechtěl, aby provazy povolily, aby zmizely. Miloval ty chvíle, kdy se mlčky díval do očí svého andílka.

Když nereagoval další minutu, tak se s povzdechem k němu naklonil blíže. Když ovšem nezareagoval ani na tohle, protočil očima a bez dalšího váhání přilnul k jeho horkým rtům. Vždy miloval, když do sebe zapadly jako papíry do knížky. Tak stejně miloval pocit, když ho Harry obejme a on se cítí jako malé medvídě v objetí medvědice.

Zelenooký zmateně zamrkal, ale hned na to spokojeně vydechl a zavřel oči, načež začal rty pohybovat. Nikdy by se od Louisových rtů neodtáhl, i kdyby měl zemřít. Jeho rty byly pro něj důležitější než voda, kyslík než cokoli. I kdyby si měl vybrat mezi životem a Louisovými rty, měl by jasno. Ze sta procent, a mnohem více, by si vybral užší, ale přesto měkké rty.

Obě dlaně přesunul na Louisova ramena, na která zatlačil, aby si lehl na pohovku. Neměl v plánu s ním spát, ale chtěl se s ním aspoň mazlit. Možná ve vzduchu visela otázka, co to chtěl Harry říct, ale na to okamžitě zapomněli, když se jejich rty setkali v polibku, následujíc líbaní. Milovali to. Milovali toho druhého. Ovšem v takové míře, že by si odpustili neodpustitelné, že by se vzdali úplně všeho.

„Počkej, Harry," vydechl, když se Harry přesunul na jeho jemný krk. Jeho rty byly lesklé od slin, načež se jeden pramínek táhl z pravého koutku. Taktéž byly napuchlé od Harryho kousání, ale ničemu si nestěžoval. Ostatně ani nemohl, jelikož sám Harry je měl pokousané, lesklé.

„Mhm?" zamručel mu do krku. Vystouplou krkavici polaskal jazykem, což Louis tiše vzdechl. Nechtěl to ze svých rtů vypustit, ale bylo to tak vzrušující, že se nedalo nic dělat. Když Harry uslyšel takovou odezvu, zopakoval to na druhé straně, což se dočkal stejné reakce.

„Nejsem na tohle psychicky připravený," vydechl, v tvářích rudý jako ředkvička. Zelenooký se dotáhl od jeho krku, aby se mu podíval do očí. Věnoval mu úsměv, po kterém následoval polibek na čelo, oba dva líčka a nakonec na pootevřené rty.

„Nechci se s tebou vyspat, andílku. Jen jsem se s tebou chtěl mazlit," opáčil mu. Dal mu dětskou pusu na rty a taky mu věnoval eskymácký polibek. Chytil jej za boky, aby je přetočil, tudíž Louis ležel na jeho širší hrudi a Harry pažemi objímal jeho pas.

„A ty ses mě chtěl na něco zeptat?" otázal se ho. Hlavu si zavrtal do Harryho krku, odkud nasával jeho vůni, která mohla za to, že se mu trošičku zamotala hlavička. Avšak nepřestával, jelikož Harryho vůně byla lepší než nějaká droga. Na ní se stal rychleji závislejší.

„Netuším, zda o tom nerad mluvíš, ale i tak bych se tě chtěl na něco zeptat, i když ta otázka bude znít zcela absurdně," odvětil mu s nervózním smíchem. Louis se odtáhl od jeho krku, nechápavě se zamračil a podíval se do jeho očí.

„A tou otázkou je?" popostrčil ho, aby se zeptal, jelikož tušil, že kdyby to neudělal, jeho milovaný nebude mluvit. Všiml si, jak se Harrymu pohnul ohryzek, když nasucho polknul. Zmateně se na něj díval, očekávajíc jeho otázku.

„Jak si vlastně zemřel?" zeptal se ho. Louis se na něj zcela odtáhl a sedl si na pohovku. Měl chuť se začít smát přes celý byt, jelikož čekal, že, ostatně ani netušil, co očekával. Tuhle otázku očekával jako první, když se mu zjevil, ale nikdy se na ni nezeptal.

„Autonehoda. Zemřel jsem chirurgům na stole. Už ostatně ani nevím na jaké zranění," odpověděl mu zamyšleně. Díval se před sebe, kde byla zapnutá televize, ale jeho pohled byl prázdný. Najednou začal vzpomínat na svůj krátký, smrtelný život. Na šťastné chvíle, které trávil s rodinou, ale i se svou bývalou přítelkyní. 

„Sice má další otázka bude znít už úplně absurdně, ale jsi rád, že se to stalo? Stal ses andělem, poznal si lidi, respektive anděly, které si poznat nemusel," vysvětlil svou otázku. Louis mu dal za pravdu, protože tahle otázka byla opravdu absurdní, až se na menší chvíli zasmál.

„Každý krok, každé slovo, s každou hodinou padám do něčeho nového, něčeho odvážného. S někým, s kým jsem nikdy nebyl," odvětil mu a nechal svého přítele, aby se nad tím zamyslel. A Harry se nad tím opravdu zamyslel. Když si přehrával chvíle, od doby, co se poznali, které zažil, tak jako anděl měl mnoho práce. Musel zůstat silným a odvážným, aby přežil a nestal se bloudící duší.

„Zůstaneš se mnou, i když všechno kouzlo vyprchá?" zeptal se jej náhle. Harry na něj stočil šokovaný pohled, načež v očích měl němou otázku, zda si modrooký brunet před ním dělá legraci. Když ale nedostal odpověď na onu otázku, bez delšího čekání se dostal do sedu, ale vzápětí skončil na Louisovi, jenž ležel pod ním, se smutným výrazem na něj hleděl a vyčkával na odpověď.

„Lásko, žádné kouzlo nevyprchá, jelikož není. Nemiluji tě proto, protože v sobě máš nějaké kouzlo. Miluji tě proto, protože jsi. Nezamiloval jsem se pouze do tvého vzhledu. Zamiloval jsem se do tvé povahy. Jsi usměvavý andílek. Snažíš se udržet poslední naději, i když ji ostatní ztratili. Bojuješ do posledního dechu, i když jsi jediný, kdo ve válce přežil. Usmíváš se, i když ti po lících stékají slzy. Snažíš se všechny bránit, i když už nemůžeš. Ale pokud kouzlem myslíš svou povahu, tak ti slibuji, že kouzlo nikdy nevyprchá. Miluji tě proto, jaký jsi, ne proto, kým jsi. Zůstanou s tebou ve smrtelném, ale i v posmrtném životě, andílku," říkal mu. Díval se mu přímo do očí, kterýma neuhýbal, aby mu andílek věřil. 

Louis měl v očích slzy, s pootevřenými rty se díval na zjizvenou tvář své lásky, která se na něj s úsměvem dívala. Dlaň položil na jeho levé líčko, které palcem pohladil. Aniž by nějak přemýšlel, nechal jeho jizvy na těle na chvíli zmizet, což zalapal po dechu.

„Co se děje?" zeptal se zmateně zelenooký. Když mu pohled sjel na paže, kterými se opíral, aby udržel tělo nad Louisovým, tak si všiml, že na nich nejsou jizvy. Váhu přenesl na levou ruku, přičemž se nadále díval na pravou paži, kde bylo pouze tetování, žádné jizvy.

„Ty si..." vydechl fascinovaně. Dlaň položil na tu Louisovu, načež jej palcem pohladil přes hřbet. Ovšem modrooký se díval na nejkrásnější tvář, kterou kdy mohl vidět. Vypadala tak jemně, bez jediné chybičky. Byl tou tváří zcela fascinován. Nevadilo mu, když měl Harry jizvy na tvářích, ale když jej najednou viděl bez nich, bylo to něco, čeho litovat nikdy nebude.

Louis ruku stáhl, což se na Harryho těle opět objevily jizvy. Harry se na něj díval, načež dostal strach. Jemu samotnému se jizvy na jeho těle hnusily. Obával se, že po tomhle se zhnusí i Louisovi, že od něj odejde, i když dokázal, že mohly zmizet.

„Harry, i s jizvami jsi nádherný. Není důvod, abych od tebe odcházel. Něco takového nebudu mít nikdy v plánu," ujistil ho, když se nahlédl do něj, aby zjistil, jak se Harry cítí. Umístil dlaň na jeho šíji, daroval mu úsměv a bez dalšího otálení si jej za šíji stáhl k sobě do polibku, který se změnil v něžné líbání, které jim rozvířilo motýlky v břiše.