My fallen angel [Larry] ✔

No. 18: What's up with Harry?

Jeho křehké tělo obklopoval neúprosný žár. Po zádech mu tekly studené kapičky potu, jenž byl smíchán s krví. Černá křídla byla spálena na popel, v zádech mu zůstaly otevřené, hluboké rány. Vyhaslá svatozář mu spadla, načež se roztříštila jako tenké sklo. Změnila se na malinké kousíčky, jež se následně změnily v prach. Jeho andělská nevinnost mu byla násilně odebrána. Už nebylo nic, co by ho dělalo andělem.

„Pohni kostrou!" okřikl ho jeden démon, když se vyčerpáním sesunul na kolena. Nohy již nezvládaly unést tíhu těla. Každou vteřinou slábly, jeho mysl každou chvíli zapomínala, jak zněl smích zelenookého, jak vypadal jeho úsměv, jak melodicky zněl jeho hlas. Zapomínal na to jediné světlo, které jej drželo nad vodou.

„Neslyšel si snad!?" zařval na něj. Hrubá ruka sevřela Louisovy vlasy, načež jimi trhl dozadu. Modré oči byly donuceny, aby se podívaly do černých očí, naštvaná grimasa ovládala démonovu tvář. Ovšem modrooký už byl tak vyčerpán, že již strach neměl. Jediné, co si jen přál, byla svoboda.

Modré duhovky byly uvězněny pod očními víčky, načež se mysl smiřovala s nejhorším. Nechal démona, aby mu nadále zakláněl hlavu, aby ho pouze svou přítomností týral. Kolem krku se mu náhle ocitla i druhá dlaň, která svírala jeho hrdlo. Od tváře se mu odrazil horký dech, jak se k němu démon sklonil. Musel zadržet dech, jelikož pach z démonových úst byl cítit po zdechlinách.

„Tohle jsme si nedomluvili!" zařval najednou někdo přes celé Hell. Avšak tomu Louis nevěnoval příliš pozornosti. Sic mu byl ten hlas povědomý, ale i tak mu to bylo nanejvýše jedno. Věnoval se jen tomu prázdnu, které je uvnitř něj. 

„Nezapomínej, že já pravidla nectím," vysmíval se dotyčnému Satan. Sevření na Louisovém krku povolilo, což se vyhaslé nebe podívalo na démona, jenž se díval někam nad propast. Taktéž povolil stisk ve vlasech, ale i tak zůstával ve stejné pozici.

„Je mi to jasné, ale nenechám tvé démony, aby mi brali anděly!" zařval. To už bylo Louisovi jasné, že do Hell přišel Bůh. Očividně se odněkud doslechl, že jeden z démonů mu odebral právoplatné místo v Heaven.

„Byl to jen jeden anděl. A ještě k tomu padlý. Děláš z toho moc velkou vědu," zamručel otráveně Satan. Louis svěsil hlavu dolů a pouze poslouchal jejich hovor. Rád by zjistil, kdo mu to řekl, či jak to Bůh zjistil. Avšak, jemu už to nijak nepomůže. Až splní trest v Hell, zbude z něj jen pouhá duše, která budou bloudit vzduchem.

„Ovšem hádám, že nebude poslední!" zařval nakonec. Louis přestal dýchat, jelikož Bůh použil svou moc, načež se Louis ocitl před Bohem a Satanem. Avšak se nepodíval ani jednomu do očí. Měl je sklopené k podlaze, ramena svěšená, ruce za zády. 

„Proč ho taháš mezi naší konverzaci?" zavrčel Satan. Louis se nepříjemně ošil, ale  jinak zůstal stát na stejném místě. Nechtěl riskovat, že by schytal od Satana trest. Těch už si užil dost, i když je v Hell tak krátkou dobu.

„Protože ho beru zpět do Heaven. Měl to být pouhý trest. Nikoli, aby přišel o křídla," oznámil mu. Položil dlaň na Louisovo rameno, a aniž by čekal na Satanovu odpověď, vzal je oba dva do Heaven. 

Louis jen nehnutě stál na místě, hlava stále svěšená. Bylo mu úplně jedno, jestli z něj udělá anděla, nebo kdo ví co. Chtěl být jen u Harryho. Slyšet jeho hlas, smích. Chtěl vidět jeho zelené oči, ďolíčky ve tvářích. Chtěl jen tohle. Nic víc si nepřál.

„Custosi, omlouvám se za nepříjemnosti, které se ti tam staly. Po zbytek svého trestu zůstaneš v Heaven, abych ti mohl navrátit tvá křídla. Ovšem, pokud budeš chtít být opět andělem, nesmíš se stýkat s mužem, kterého si chránil," oznamoval mu klidně Bůh. Louis k němu zvedl pohled, načež se zamračil. V hlavě mu kolovala myšlenka, ať se z něj raději stane démon.

„Tak to mě vraťte do Hell. Harryho se nevzdám," zamručel. Od Boha se mu dostavilo pouhého povzdechnutí, což nechápavě nakrčil obočí. On se Harryho nevzdá, i kdyby ho to mělo stát duši. Dá cokoli za to, aby byl s Harrym, jelikož on je to nejlepší, co ho kdy potkalo.

„Opravdu je tvá láska tak silná, že jsi ochoten obětovat úplně vše?" optal se ho Bůh. Modrooký neváhal a kývnutím mu to odsouhlasil. Byl by ochoten udělat cokoli, obětovat cokoli, aby mohl být s tím, koho miluje. Byl si dokonce jist, že láska k mladému muži je ještě silnější než k Eleanor.

„Bůh má milovat všechny lidi. A láska není hřích, i když je mezi stejným pohlavím. Možná nedokážou zplodit dítě, jako muž a žena, ale pořád je ta láska opravdová, silná, nefalšovaná. Pořád jsme ti stejní lidé, jaké jste stvořil," mumlal Louis. Bylo mu jedno, zda Boha nahněvá, či nikoli. Za tímhle názorem si hodlal stát, ať by se dělo cokoli.

Ovšem, Bůh neřekl ani slovo. Jeho tvář ovládla klidná grimasa, ze které Louis nedokázal nic přečíst, což ho iritovalo. Chtěl vědět, co se uvnitř něj aktuálně odehrává, zda nad jeho slovy přemýšlí. Avšak mu zbyly pouhé domněnky.

„Po zbytek svého trestu budeš v Heaven. Nemáš povoleno chodit dolů, andělé mají zakázáno ti cokoli říci. Po dvou letech ti oznámím, co se s tebou děje. Pouze dnes budeš mít poslední možnost se podívat dolů. Ovšem v doprovodu Somnia a Vity," řekl mu Bůh. Hned na to se otevřely dveře, které se nacházely za modrookým. Po jeho stranách se objevili daní andělé, již se dívali na Boha.

„Po zbytek dne je váš," nařídil jim Bůh, jenž hned na to zmizel. Louis se otočil na blonďáka, který neměl moc pěkný výraz v obličeji. Oceán se slil s nebesy, když mu Niall pohled opětoval, načež brunet věděl, že dobré zprávy jej nečekají.

„Co je s Harrym?" vyhrkl okamžitě. Blondýn pouze pokroutil hlavou, chytil jej za rameno, načež je přenesl do Harryho ložnice, kde se právě zelenooký balil. Jeho kamarád tmavší pleti seděl na židli u stolu, načež mu něco říkal.

„Kam odjíždí?" zeptal se tiše. Všiml si pírka, které viselo na jeho náhrdelníku. Taky dopisu, jenž ležel na polštáři, kde vždy ležel. Chtěl k němu přiběhnout, obejmout ho a říct mu, že je v pořádku, že se nemusí bát. Ovšem, něco takového nemohl. 

„Rozhodl se jít zpět do armády. Jde k jednotce, která míří do Pákistánu," opáčil mu smutně Niall. Druhý anděl stál opodál a jen je sledoval. Tiše sledoval, jak se modrooký brunet hroutí. Oba andělé mu chtěli nějak pomoct, ale nevěděli, co všechno smí.

„Dáme mu pět minut, aby s ním mohl mluvit?" zeptal se Vita Nialla, který se na něj otočil a němě odsouhlasil. Ovšem věděli, že z místnosti budou muset nějak dostat Zayna. Avšak věděli, že se s něčím takovým vypořádají.