My fallen angel [Larry] ✔

No. 2: It's been a long time

Andílek seděl na jednom z trámů, jež jsou v pekárně. Sledoval onoho muže, jak si píská nějakou, jemu neznámou, melodii a dělá při tom nějaké dobrůtky. Nehnul se od něj od rána. Ať už šel muž běhat, či si jen četl zprávy na mobilu, byl u něj, načež ho bedlivě pozoroval.

„Harry, máš už ty muffiny?" ptal se jeho spolupracovník a zároveň dobrý kamarád Zayn. Drobný brunet si všiml, že i on má nějaké jizvy na těle, ale neměl jich tolik jako zelenooký. Snědý muž je měl jen na hřbetech dlaní a taky na pažích, ale nikde jinde. 

„Ještě musí vychladnout," opáčil mu vyšší brunet, jenž právě do trouby dával cookies s kousky čokolády. Své ruce si utřel do utěrky, jež měl přidělanou za pasem svých kalhot, aby ji nemusel hledat po všech čertech. 

Modrooký na trámu roztáhl svá křídla, načež jimi lehce zapohyboval, aby způsobil jemný vánek. Chtěl urychlit chladnutí muffinů, aby muži nemuseli tak dlouho čekat. A navíc mu dělalo radost, když sledoval zelenookého, jak se točí v kuchyni jako nějaký šéfkuchař.

„Tak mi je pak dones, až trochu vychladnou," řekne a má v plánu se otočit, ale Harryho slova, že vychladly nějak rychle ho zastavila a on tác s muffiny vzal do rukou. Louis s radostí pozoruje lehký úsměv na mužově tváři, jež mu odhaloval ďolíčky.

Složil si svá křídla zpět na záda a začal nožkama kopat ve vzduchu jako malé, nadšené dítě. Najednou se mu do uší dostal nádherný, ale za to smutnější hlas, který si začal zpívat. Poslouchal píseň, ve které pojednává, že někoho ztratil, že je již sám a padá, padá.

Andílek opatrně sletěl z trámu na zem, načež jeho pozornost neměl nikdo jiný než právě zelenooký brunet. S bolestí poslouchal jeho překrásný hlas, jak se roznáší místností a nakonec se dostane do jeho uší. 

Jeho zpěv by přirovnal ke zpěvu sirén, jak byl líbezný. Lákal vás k sobě, abyste si sedli a naslouchali mu. Nutil vás, abyste se nechali vtáhnout do jeho slov, prožít s ním dané věty. Nechal vás se zapřemýšlet nad každým slovíčkem, které vypadne z jeho malinových rtů.

A právě to se dělo Louisovi. Naslouchal mu, prožíval to s ním. Sedl si na linku a se slzami ve svých nebesích nadále poslouchal jeho líbezný hlas, jak si spokojeně zpívá. Modrooký by jeho zpěv taky přirovnal k andělskému, protože nádhernější zpěv on sám ještě neslyšel.

Louis k němu natáhl ruku, aby se mohl dotknout jeho tváře. Chtěl ho pohladit po líčku, ujistit ho, i když nevěděl jak. Chtěl ho obejmout, zakrýt jeho tělo svými křídly. Šeptat mu do ucha uklidňující slova, být pro něj tady i v podobě člověka.

Netušil, kde se v něm ta starost o něj bere. Má ho jen chránit, jen na něj dávat pozor. Neměl se k němu nějak jinak vázat. Jenže on se vázal. Vázal se k němu i citově, i když neměl. Znamenalo to značný problém, ale jemu samotnému to bylo jedno. 

Jeho menší prsty se dotkly mužovy tváře. Sám Harry to nemohl cítit. Možná tak v podobě lehkého šimrání, ale samotný dotek cítit nemohl. Což andílka samozřejmě mrzelo. Chtěl, aby zelenooký muž věděl, že tady na tu bolest není sám.

Louisovy uši pozorně naslouchaly jeho slovům, jeho rty ovládal smutný úsměv a prsty nadále přejížděly přes mužovu tvář. Měl touhu mu ty jizvy z těla odstranit. Vidět ji hladkou, bez jediné chybičky. Avšak věděl, že tohle nesmí.

Taky se sám andílek divil, jak takový muž, s hlubokým a chraplavým hlasem, dokáže zpívat tak úžasné výšky. Byl tak moc uchvácen jeho hlasem, který by dokázal poslouchat celé dny, celé roky. Poslouchal by ho, dokud by se nenasytil. Jenže on by se nenasytil.

Jeho hlas by mohl kdekdo závidět. Nedokázal ani přijít na vhodná přirovnání, jelikož nebyla dostačující. Byla pro jeho hlas tak moc chabá, bylo jich tak moc málo. Ať se snažil, jak se snažil, na vhodné přirovnání opravdu nedokázal přijít.

Všiml si, že se jeho hlas tišší. Přestává být slyšet, načež mu to bylo líto. Chtěl ho nadále poslouchat, ale Harry mu to očividně nechtěl dopřát. On vlastně ani nevěděl, že je tam s ním. Jeho mysl měla za to, že je v místnosti sám, ale pravdu nevěděla.

Všiml si té tiché slzy, jak mu stéká po tváři. Jak mu líbá zjizvenou pokožku. Chtěl mu tak moc dodat tu jistotu, pocit bezpečí. Setřít mu ten horký křišťálek, který mu sjel z brady na jeho krk. Když se pořádně zaměřil na jeho pocity, ucítil tu bolest a smutek. Tak silné, že se divil, že to Harry takhle snesl, protože sám Louis neměl daleko od slz.

Najednou se otevřely dveře, což Louis vylekaně vypískl, že vyletěl zpět na trám, i když ho vlastně nemohl nikdo vidět. Jeho oči se podívaly na snědého muže, který se nadechuje k větě, ale když si všimne, že se zelenookému lesknou oči, povzdechl si.

„Nemysli na to. Je to už dlouho," vydechl zkroušeně Zayn. Přešel k němu a uvěznil ho ve svém pevném objetí. Andílek by lhal, kdyby řekl, že mu to nezáviděl a nežárlil na něj. Mohl se ho dotýkat, mluvit na něj. A to bylo přesně to, co si modrooký anděl přál.

„Nechápu, jak ses přes to dokázal tak rychle přenést. Zemřel ti doslova v rukou, Zayne," vydechl. Opřel se čelem o jeho rameno, načež si Louis všiml, že se snaží zhluboka dýchat. Avšak viděl, že mu to příliš nejde. Rozhodl se zakročit, aby se mu náhodou neudusil. A navíc ho bolelo, když ho takhle viděl.

„Hazza, já se přes to nepřenesl. Pořád mám strach jít spát, protože se mi o tom zdá. Mám z toho deprese, jelikož vím, že mi zemřel a já to nezvládl. Ano, byl jsem tam jako lékař, měl jsem s tím počítat, ale jeho smrt jen tak neunesu. Byl to přece Jack," vydechl tiše a bolestně. Oběma už začaly stékat slzy po tvářích, které nedokázaly zastavit. Možná je zastavit ani nechtěli.

Louis se slzami na krajíčku položil ruce na Harryho záda, načež se snažil do jeho těla poslat ten klid. Nechtěl vidět, jak se tady dusí svými vzlyky, které se ještě hodnou chvíli ozývaly v jeho uších. Byly tak srdceryvné, bolestné. Tak moc zasahovaly jeho srdce, že se neudržel a i on nechal jednu tichou slzu stéct.

Andílkovi bylo aktuálně úplně jedno, že ho nevidí. Roztáhl svá bělostná křídla a oba muže je jimi objal. Chtěl jim aspoň takhle dodat ten pocit bezpečí a domova. Aspoň takhle.