My fallen angel [Larry] ✔

No. 8: I taste only bitterness

Bylo jedno z chladnějších rán v Británii, kdy se studený vítr zakousával do pokožky na tváři, drápy větru sahaly po nezahalených prstech a nutil oči každého smrtelníka, aby slzely. Nad Londýnem se naháněly šedivé mráčky, ve kterých se hromadila voda, ale nevypadalo to, že by dovolily, aby kapičky spadly na zemský povrch. Slunce spokojeně odpočívalo za mraky, ale aby se neřeklo, některé své paprsky nechalo, aby hřály zevnějšek této planety.

V jednom parku se na stromě nacházel modrooký anděl, který se skleslou náladou, ale přesto s jemným úsměvem, dohlížel na mladého muže, jenž v parku běhal a v uších měl sluchátka. Vrchní část těla zelenookého zakrývala černá hoodie s klokaní kapsou a dolní část zakrývaly šedé, těsnější tepláky. Vlasy měl díky potu lehce vlhké, líčka měl mírně červená.

Louis si povzdechl a pohladil jeden ze zelených lístků. Jeho srdce neustále sužovala ono pomyšlení, že i kdyby chtěl, nedokáže vyhovět jeho touze a ani přání být s oním mužem. Zamiloval se do někoho, kdo ho nezná, nikdy ho neslyšel ani neví, že vlastně existuje, načež s ním, kvůli pravidlům Heaven, ani nemůže býti. A to ho ničilo čím dál tím více a mnohem rychleji, než by si kdy přál.

„Ahoj," ozvalo se vedle anděla. Otočil hlavu o méně jak devadesát stupňů, což jej do nebeských očí udeřila jemná záře svatozáře, kterou měl Ir nad sebou. Protočil nad tím očima, na pozdrav jen pokýval, načež svůj pohled vrátil zpět na zelenookého. Vyvolalo mu to klid v srdci, ale i to, že ten samotný pohled na něj jej zabolel.

„Co se děje?" otázal se opatrně. Po tom, co se stalo v noci, měl o anděla s brunet vlasy strach. Nikdy neviděl, že by se takto zhroutil. Taky nikdy v nikom neviděl tolik bolesti a utrpení jako právě v něm. Ta bolest sahala míle daleko, smutek se drápal někde na druhou stranu zeměkoule.

„Nech to být, Somnium," opáčil mu s nezájmem. Modré oči nadále doprovázely každý pohyb zelenookého bruneta. Věděl, že za chvíli bude s během končit, což ho bude doprovázet domů a do práce, kde si sedne na trám, načež ho bude sledovat, jak je plný štěstí z toho, že je opět v kuchyni.

„Mám o tebe strach, Louisi. Chci ti jen pomoct," vydechl zoufale blondýn. Díval se na jeho tvář z profilu, studoval každý záhyb jeho obličeje. Chlapeckou tvář, které by aktuálně bylo okolo dvaadvaceti let. Možná už by jeho přítelkyně nosila na ruce zásnubní, ne-li snubní prsten a možná by v rukou choval svého potomka. Jenže toho se očividně už nikdy nedočká.

„Víš, Nialle, někdy svému srdci neporučíš. Ať už se snažíš jakkoli, ať už děláš cokoli, neporučíš mu a city jen tak lusknutím prstů nezměníš. I přesto, že je ti to zakázáno, neovlivníš to. Říká se, že zakázané ovoce chutná nejlépe. Já zatím cítím jen hořkost, ne sladkou chuť onoho ovoce," šeptal Louis. Netušil, jestli to anděl vedle něj chápe. Přesně tímhle mu spíše dal najevo, co jej na srdci tíží a co dělá temné skvrny na duši.

„Najednou si uvědomuji to, nad čím jsem v smrtelném životě nepřemýšlel. Najednou se tady objevilo něco, co mi bylo během života skryto v hloubi duše, která mi to dávala nějak najevo, ale já to nevnímal. A teď toho lituji, protože celý můj život mohl být jinak. Přesně teď vidím to, co jsem nikdy neviděl," šeptal dále. Nechal svou svatozář, aby se mu objevila nad hlavou, načež se na ni podíval. Natáhl k ní ruku, aby ji mohl pohladit bříšky prstů.

Oči plné plačících nebes se podívaly na druhého anděla, jenž jej s lítostí pozoroval. Okamžitě mu docházelo, o čem ten nebohý andílek mluví. Cítil z něj bolest, lítost a smutek. Pozoroval každý pohyb bruneta vedle něj, který se pomalu opět hroutil z toho všeho.

„To, co mám na zádech, to, co mám nad hlavou, to, co mě dělá andělem, to mi nepatří. Já nepatřím do Heaven, Nialle," vydechl smířeně. Hřbetem dlaně si setřel neposednou slzu, která se tiše vyloudila z pravého oka. Pěstmi si protřel oči, aby odstranil slanou vodu, načež rychleji zamrkal. Bylo mu tak moc na nic.

„Možná, že tímhle porušuješ slovo boží, Custosi, ale srdcem a myslí jsi pořád anděl. I když miluješ, koho miluješ. Je mi jedno, jestli mě Bůh slyší, ale dle mého by měl brát do Heaven lidi, kteří mají duši a srdce hodné tohoto postavení. Nikoli podle orientace," dokončil s jemným úsměvem. Následně na to pokrčil rameny a jednou paží objal ramena menšího bruneta, kterého si natiskl na sebe. Z Louisova hrdla se ozval tišší vzlyk, jenž byl ovšem poslední.

„Moc ti děkuji," zamumlal mu do ramene. Odtáhl se zpět na své místo, ze kterého seskočil do trávy. Díval se na muže, jenž se právě protahuje pod jedním ze stromů, které v parku jsou. Oči měl spokojeně zavřené, ústa se otevírala do jednotlivých slov písní. Vypadal tak moc spokojeně.

„Co ty víš. Možná se stane něco, co ani jako anděl neovlivníš a vás dva to svede k sobě," řekl mu blonďatý anděl, jenž nadále seděl na stromě a taktéž se díval na mladého muže pod stromem. Louis se na něj podíval nahoru, zády se opřel o kmen stromu, načež ignoroval bolestivé odření na křídlech. Svatozáře nad jeho hlavou již dávno zmizela a on tak mohl pořádně viděl. 

„Kdo ví," zašeptal si pro sebe. Založil si ruce na hrudi, nohy zkřížil v kotnících a neustále se díval na muže, jenž mohl za to, že se mu v břišních dutinách rozvířili motýlci, kteří ho šimrali svými křídly. Do tváří se mu nahrnula krev, když se Harrymu při protahování sem a tam vyhrnula mikina tak, že šel vidět kousek jeho těla.

„Měj se, Nialle," rozloučil se s ním, když si všiml, že zelenooký brunet se rozeběhl směrem domů. Odrazil se od stromu, roztáhl svá křídla a vydal se za ním. Letěl kousek nad ním. Kdyby vyletěl o trochu výše, praštil by se o semafory.

Užíval si malinké svobody, kterou mu vítr vždy nabízí. Užíval si volnosti a nespoutanosti, jež mu nabízela křídla. I když tento pocit miloval, vzdal by se jej, pokud by to znamenalo, že by byl s Harrym. Ovšem, o něčem takovém si mohl nechat jen zdát.