My fallen angel [Larry] ✔

No. 28: This is my really stupid friend

Kalendář ukazoval, že již uběhl další týden, kdy byl Harry v nemocnici. Prošel mnoha vyšetřeními, aby se doktoři ujistili a případně se na komplikace při operaci připravili. Asi tak dvakrát musel Niall pomoct, aby se Harry v klidu vyspal. Nedivil se, že se takto nervuje, ale věděl, že to moc jeho zdraví nepomůže.

„Harry, dárce se najde. Nebudeš žít jen s jednou plící," konejšil ho Louis. Bolelo ho vidět, jak byl jeho přítel vystresovaný, jak se bál. Snažil se pro něj zůstat silný, ale uvnitř sebe se hroutil jako písečný hrad, který je politý vodou.

„Ale co když-"

„Žádné takové. Vše bude v pořádku. A kolikrát ti mám opakovat, ať moc nemluvíš? Pak se divíš, že tě bolí hrudník," pokáral ho s naštvaným pohledem. Silněji stiskl Harryho dlaň, kde opět měli propletené prsty, přičemž se sám snažil uklidnit.

„Co jsem ti řekl o tom mluvení?" zamručel na něj, když viděl, že Harry otevírá pusu, že něco řekne. Všiml si, jak se Harry zamračil, což se mu mezi obočím vytvořila vráska. Natáhl k němu ruku, aby onu vrásku vyhladil.

„Vypadáš roztomile, když se mračíš, ale roztomileji a krásněji vypadáš, když se usmíváš," říkal mu. Věnoval mu políbení na čelo, což si všiml, jak se na něj sladce usmál. Harry mu totiž říkal, že nechce mlčet, že si s ním chce povídat, ale Louis ho vždy uzemnil, ať se snaží co nejméně mluvit.

„Jsi jak jeho matka," ozvalo se za ním. Louis nad tím jen protočil očima a podíval se na nově příchozího, což zjistil, že Niall nebyl sám. Byl tu s ním i druhý anděl, jenž mu byl dobře znám a taktéž se dosti spřátelili.

„Díky za uklidnění," zavrčel na něj. S povzdechem si sedl zpět na židli a volnou dlaní si protáhl obličej. Cítil, jak se mu hrudník chvěje, jak jim proplouvá nejistota a strach, jako kdyby to byl smrtící jed, jenž vás zahubí do minuty.

„Somnium, nevidíš, jak se pomalu hroutí? A ty ho tu ještě provokuješ," zamručel na něj anděl, jenž nesl jméno Vita. Taktéž blonďákovi věnoval pohlavek, což byl Louis aktuálně rád, že aspoň někdo stojí na jeho straně a nějak jej brání.

Ti dva se tam začali dohadovat, přičemž jim Louis nevěnoval jediný kousek své pozornosti, ale to ani Harrymu, jenž se na něj starostlivě díval. Modrooký se díval ven z okna, do hluboké temnoty. Jistým způsobem ho to uklidňovalo, jelikož věděl, že někde tam je dárce pro jeho milého, ale ty jej to zneklidňovalo, protože temnota se pomalu dostávala i do jeho těla.

„Ty si se dočista zbláznil!" vykřikl najednou Vita na Ira, až Louis sebou polekaně trhl. Podíval se na ty dva, což se ušklíbl. Vita vypadal, že zřejmě prodělal infarkt s mrtvicí a nemá daleko do toho tady omdlít a znovu zemřít, přičemž Niall měl klidnou tvář.

„Můžeš, laskavě, přestat řvát? Jinak mi z tebe vybouchne hlava," zamumlal nepříjemně. Ovšem nechápavě otočil hlavu na Harryho, když se od něj ozvalo zalapání po dechu. Zmateně pozvedl jedno obočí, načež v očích měl otázku, co se stalo.

„Zdravím, Harry," pozdravil ho Niall. Modrooký anděl ze sebe vydal zničený povzdech a pohled sklopil do klína. Snažil se uklidnit, protože by se mohlo stát, že by vstal a Niallovi jednu vrazil za to, že nabarvený brunet postrádá mozek.

„Harry, tohle je můj opravdu debilní kamarád Niall," představil ho, ale ani na jednoho se nepodíval. Přemýšlel nad tím, jak je možné, že tenhle muž postrádá mozek. Odhadoval to na to, že nežil někde ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, ale někde v Egyptě, kde mu při mumifikování odebrali mozek nosem.

„Hele, to od tebe bylo zlé," řekl mu naoko uraženě. Louis se na něj vražedně podíval, což Niall udělal krok dozadu, jelikož opravdu vypadal, že se ho chystá zabít. Netušil, co udělal tak hrozného, že se k němu takhle modrooký chová.

„A ty očividně nemáš mozek, Niallere. Dochází ti vůbec, co si udělal?" vrčel na něj. Harry s Vitou tomu jen přihlíželi, ani nedutali, jelikož se báli, čeho je Louis aktuálně schopen. Nikdy neviděli, že by byl takhle naštvaný. Vždy se usmíval jako sluníčko, snažil se pomáhat, ale teď vypadal jako sériový vrah, jenž je podobný postavě z Killing Stalking jménem Sangwoo.

„O co ti jde?" zeptal se nevěřícně Niall. Díval se na modrookého, který opravdu vypadal, že se snad zbláznil, že je to hotový případ na psychiatrii. Ovšem Louis se nezbláznil, jen toho na něj bylo moc.

„O to, že ty jsi očividně tak blbý, že musíš dělat stejnou chybu jako já. Tobě asi opravdu nedochází, že se s takovou i z tebe stane padlý anděl," vrčel na něj dál. Cítil slzy, jak jej pálí v očích, že každou chvílí přetečou přes okraj očních víček.

„Custos má pravdu," přitakal Vita. Louis mu pokýval hlavou na znamení díku. Blondýnovi ještě nedocházelo, že Vita je jeden ze strážců, ale Louis si to uvědomoval. Opravdu neměl ponětí, co Nialla vedlo k tomu, aby udělal zrovna takovouhle pitomost.

„Jenže ty nejsi padlým andělem, Louisi," vrátil mu to. Jmenovaný se zhluboka nadechl a zesílil stisk na spojených dlaních. Na chvíli zavřel oči, snažíc se uklidnit. Srdce mu v hrudním koši šílelo, plíce nedokázaly pobírat kyslík, hlava se mu motala, hrdlo se mu svíralo, žaludek dělal kotrmelce.

„Ale budu. Vito, prosím tě, nějak ho zastav, než to špatně dopadne," vydechl zcela vyčerpaně. První slza skanula po jeho líci, ale nijak tomu nevěnoval pozornost. Potřeboval zmizet, někam se stáhnout, být pryč ode všech. Chtěl se stočit do klubíčka a nechat všechny démony, aby pohltily jeho křehké tělo.

Jmenovaný anděl mu na to pokýval, a než se oba nadáli, byli pryč. Bylo mu zcela jedno, kam přesně zmizeli, ale značně se mu ulevilo a doufal, že blondýn nebude mít nějak závažné problémy. Věděl, jaký je Bůh ohledně tady toho. Sám to zažil.

„Louisi?" upozornil na sebe zelenooký. Menší brunet se na něj otočil, načež mu po druhém líci stekla další slza, která hřála jeho studenou pokožku. Líbala bledé líčko, zanechávala po sobě mokrou, pomalu chladnoucí cestičku.

„Hm?" zamručel. Nechal další slzu, ať následuje další a mlčky mu stékaly po lících. Nijak je nezastavoval, nechal je, aby mu tiše stékaly po lících na bradu, odkud následně káply do jeho klína. Aspoň ony měly volnost.

„Jsi v pořádku?" zeptal se, i když tušil, že je to blbá otázka. Avšak potřeboval se ujistit, doufal, že je jeho anděl v pořádku. Viděl ho takto poprvé, netušil, co se mu prohánělo hlavou. Měl o něj strach.

„To netuším," odvětil mu s povzdechem. Byl vyčerpaný, byl zmatený. Netušil, co má dělat. Cítil se jako štěně, které bylo vyhozeno na ulici. Bál se, hledal bezpečí, domov. Ovšem nakonec jeho jediným kamarádem byla temnota v zapadlé uličce.