My fallen angel [Larry] ✔

No. 31: I swear

Hodiny ubíhaly, až se nakonec stalo, že nad městem začalo svítat. Louis pozoroval klidnou tvář svého přítele, jenž byl ponořen do říše sladkých snů. Slunce zastínilo všechny hvězdy, že ani ta nejjasnější neměla šanci. Jediné, co šlo z noční oblohy vidět, tak byl Měsíc.

Od doby, co Harry usnul, tak se na něj díval, držel jej za ruku a doufal, že ony testy budou pozitivní. Nehnul se od něj na jediný krok. Sem tam mu na čelo věnoval políbení, což se dočkal jemného úsměvu na plnějších rtech. Tak moc toužil, aby je konečně mohl políbit, okusit jejich chuť.

„Louisi?" ozvalo se po jeho pravici. Stočil za sklíčeným hlasem hlavu, načež uviděl plakajícího anděla, jehož svatozář byla pohaslá, křídla lehce našedlá. I když Louis nechtěl, byl donucen se zvednout ze židle, pustit ruku svého přítele, aby se rychle rozběhl k andělovi.

„Hlavně klid. Jsem tady s tebou," konejšil ho. Kolem jeho pasu omotal paže, přičemž si jej silně natiskl na tělo. Cítil, jak se tělo blondýna začíná otřásat, jak z jeho hrdla začínají vycházet vzlyky. Netušil, co se mohlo stát. Nikdy neviděl tohoto anděla plakat. Vždy byl pro něj opěrným sloupem, vždy se usmíval. A teď se mu hroutí pod rukama.

„Uklidni se. Nejsi na to vše sám," chlácholil ho dál. Blondýn s oceány v očích se mu hroutil do náruče. Louis netušil, co má dělat. Věděl, že posílání emocí nebude fungovat. Cítil, jak moc silné jsou negativní emoce v andělovi. Strach, ten neutichající a kousající strach, jenž se nezastaví a nadále zabijí.

„Musíš přestat plakat. S takovou asi zemřeš i podruhé," snažil se dál. Uslyšel, jak se anděl trhaně, tiše zasmál, i když nechápal, co je na tom vtipného, ale na druhou stranu byl rád, že aspoň tohle jej rozesmálo. Ovšem pořád netušil, co se stalo.

„Řekneš mi, co se stalo?" zeptal se ho opatrně. Začal ho hladit po zádech, snažíce si ho na tělo natisknout jak nejvíce to jde. Nevnímal to, že se Harry za ním probudil a zmateně se rozhlíží, kde je jeho andílek. Ovšem ten měl plné ruce práce.

„Satan se zbláznil," zavzlykal blondýn. Louis z toho moc nepochopil, ale bylo mu jasné, že se anděl v jeho náručí rozpovídá. Okolo nich vládla smutná, strachem naplněná aura, která se každou chvíli zvětšovala, nehodlala ustoupit, nechtěla se vzdát.

„Rozpoutal válku mezi Heaven a Hell," říkal dál. Louisův žaludek se stáhl, hrdlo se mu nepříjemně sevřelo, hlava se mu začala točit, že se cítil jako na houpající se lodi a nemůže se z ní dostat na pevnou zem. Netušil, co Satanovi přepnulo v hlavě, ale bylo mu samozřejmé, že nesmí Heaven zničit, jinak zničí harmonii.

„Počkej chvíli tady, ano? Do Heaven se vrátím s tebou," nařídil mu. Blondýn mu na to pouze kývl, načež sledoval Louisova záda, když se otočil čelem k Harrymu a zviditelnil se. Louis cítil, jak v něm začíná doutnat a věděl, že když se dostane do Heaven, vypukne v něm obrovský a mocný plamen, jenž bude těžké uhasit.

„Omlouvám se, zlato, ale musím zmizet. Nevím, na jak dlouho, ani nevím, zda se vrátím. Je možné, že tu válku prohrajeme, ale jsem voják a nevzdám se. Ty můžeš věřit, jelikož víra je jako oheň, který nikdy nevytvoří popel. Ovšem vím, že láska k tobě mě pošle za hranice mých možností." Harry se na něj zmateně díval, načež strach a nejistota začala pohlcovat jeho tělo. Netušil, o čem to jeho andílek mluví, ale věděl, že to není nic dobrého.

„Miluji tě nade vše a věřím v to, že se ještě setkáme, i když harmonie tady na světě už nebude existovat. Najdu si tě. Přísahám." Opatrně se nad něj naklonil, věnoval mu políbení na čelo a prsty jej pohladil po pokožce na paži. Když se podíval do Harryho očí, všiml si, že z nich vytékají slané korálky.

„Miluji tě. Dávej na sebe pozor," zasípal k němu. Chtěl si setřít slzy, ale nemohl. Nebyl toho schopen, jak jej vše bolelo, jak byl z Louisových slov paralyzován. Modrooký opatrně natáhl dlaně, aby mu je mohl setřít, ale do chvíle se stejně objevily nové.

Dal mu poslední políbení na čelo, než se vydal zpět k anděli, načež hlavou pokynul, že je připraven. Netušil, co jej v Heaven potká, co se tam bude dít, v jakém bude Heaven stavu. Ovšem jeho agrese, odhodlání ho naplňovaly, hodlal bojovat do doby, dokud nepadne. I kdyby měl nohy těžké jako samotná Zem, i kdyby už neměl sílu létat, našel by způsob, jak jít za své hranice a bojovat dál.

Okolo něj se najednou rozprostřelo šero. Do uší se mu dostávaly výkřiky, řev. Cítil, jak do jeho těla proudí velké množství temné, ale i světlé magie. Měl pocit, že to neustojí, že se každou chvíli zhroutí, ale pouze roztáhl mohutná, bělostná křídla, aby se dostal výše, nehty se mu zaryly do kůže na dlaních, jak je pevně svíral v pěst.

Bez přemýšlení letěl tam, kde se nacházel chrám, přičemž doufal, že se tam bude nacházet Bůh. Snažil se vyhýbat andělům a démonům, kteří bojovali ve vzduchu, načež se pokusil nějak pomoct, když viděl, že anděl boj prohrává. Chrám nebyl od jeho místa daleko, ale připadalo mu to, jako kdyby musel proletět celé Heaven.

Netušil, co se to v jeho těle odehrává, ale cítil, jak jím prochází neúprosný, neutichající žár. Jak se jeho paže začínají třást, jak se mu hrudník začíná rychleji nadzvedávat a klesat. Cítil srdce v hrudním koši, jako kdyby šílelo, jako kdyby patřilo člověku, který se právě snaží přežít. 

Dírou ve střeše chrámu vletěl do místnosti, kde našel Boha, jenž měl okolo sebe démony a naproti sobě Satana. Viděl, že je vyčerpán, že nemá daleko od toho, aby padl. Okolo nich bylo pár mrtvých démonů a andělů, což se žár v něm jen zvýšil, srdce pomalu bilo stejně rychle jako kdyby se počítaly nanosekundy.

„Copak tu děláš, andělíčku? Ztratil ses?" posmíval se mu jeden démon. Tím způsobil, že se k doutnání přidala jiskra a v něm tak vypukl nezkrotný, bojácný, odhodlaný, mohutný plamen, jenž nedokáže uhasit ani vlna tsunami.

„Můžete vzít mé srdce, můžete vzít můj dech. Pokud jej vypátráte v mém chladném, mrtvém hrudníku!" zařval na ně. Žár v jeho těle nenacházel mezí. Máchl křídly tak silně, až několik démonů udělalo krok vzad. Nenávist a agrese vůči Hell, vůči tomu, co tady natropili, vzrůstala. Tím se krmil i mohutný plamen, jenž neustále rostl.

„Stoupáme vzhůru! Takhle povstaneme!" zakřičel z plných plic, že jej slyšeli i míle daleko. Když to zařval, jeho záda se prohnula, hruď se vypnula, načež se celým Heaven rozlilo oslepující bíle světlo, přičemž se k němu přidal uši trhající křik. Světlo bylo silné, oslepilo všechny. Ovšem nikdo netušil, co se to právě stalo a kdo to zavinil. Skoro nikdo. Bůh se Satanem to moc dobře věděli, ale nechtěli tomu věřit.