My fallen angel [Larry] ✔

No. 27: But I'm not a princess, love

Na tabulky skla tiše hrály kapky studeného deště, Měsíc s hvězdami nebyl vidět. Tma pohlcovala vše, na co jen dosáhla, načež nechtěla ze svých spárů pustit. Pouliční osvětlení se snažilo, aby lidé viděli aspoň krok před sebe, ale většina obyvatel tohoto města se zdržovala ve svých domech nebo byli v práci.

Louis tiše seděl na židli, díval se oknem ven, přičemž měl s Harrym propletené prsty. Druhou rukou si hlavu podpíral a nechal myšlenky volně plout. Nelíbila se mu zpráva, kterou jednou zaslechl od doktora, když se bavil se sestrami o zdravotním stavu jeho milého.

S povzdechem se podíval na Harryho, jenž klidně spal. Osamocená slza skanula po jeho líci, když si v hlavě přehrál konverzaci doktora se sestrami. Doufal, že jeho energie pomůže k tomu, aby se něco takového nestalo, aby byl jeho přítel v pořádku.

„Louisi?" ozval se unavený chraplák. Jmenovaný se podíval do unavených očí, které jej s něhou sledovaly. Setřel si zbloudilou slzu, načež se na něj usmál. Ovšem to nebyl tak zářivý a šťastný úsměv, který Harry znal. Dosti ho to znepokojilo.

„Proč pláčeš?" zasípal. Palcem jej pohladil po propletených prstech, starost zaplavila jeho tělo. Modrooký s nesouhlasným kroucením hlavou si povzdechl, což mu věnoval políbení na hřbet ruky. Nedokázal mu to říct. Nechtěl, aby se takto trápil. Právě proto se snažil mu dát co nejvíce své energie.

„Vše bude v pořádku," chlácholil ho, i když Harry netušil, o co vlastně jde. Maska mu nadále pomáhala, aby dokázal dýchat, nitrožilní výživa mu dodávala potřebnou výživu. Věděl, že je jeho tělo silné, lehce se nevzdávalo, ale i tak měl velký strach, co kdyby.

„O čem," sykl bolestí, „to mluvíš?" zeptal se ho nechápavě. Díval se na smutného anděla, jenž opětovně pokroutil hlavou a zadíval se někam ven. Sledoval, jak se z nebeských očí vyloudily tiché slzy, které chtěl setřít. Obličej měl neutrální, jiskra v očích mu pomalu mizela.

„Princezny nepláčou," zašeptal ztěžka. Z Louisových rtů vyklouzl tichý, nevěřícný smích. Nadále se díval ven, slzy líně stékaly po jeho lehce načervenalých lících, které zahřívaly. Rty měl mírně pootevřené, horký vzduch z nich vycházejíc. 

„Jenže já nejsem princezna, lásko," opáčil mu, ale pohled mu nevěnoval. Nadále se díval na temnotu, která vládla venku, přičemž se mlčky plazila k nim. Pohlcovala úplně vše, na co svými spáry dosáhla, přičemž Louisova mysl nebyla výjimkou.

„Ale jsi," zamručel. Chtěl si svého anděla přitáhnout do objetí, slzy z líc mu setřít. Ovšem na něco takového neměl sílu. Byl rád, když dokázal dýchat, nechat víčka otevřená. Všechen pohyb byl pro něj bolestivý.

„Když myslíš," vydechl. Harry netušil, co se stalo. Věčně usměvavý Louis se změnil ve schránku bez duše. Díval se na to, jak neustále smějící se rty byly v úzké lince, jak oči plné štěstí byly najednou prázdné, téměř jako led chladné, jak tvář, která většinu času oplývala dětskou radostí, byla kamenná, že by se člověk úsměvu nedohledal.

Náhle se ozvalo tiché zavrzání dveří, což Louis okamžitě zmizel. Harry si povzdechl a unaveně se podíval na toho, kdo zrovna vstoupil. Byla to mladá sestra, která nesla něco na tácku. Pouze pohledem ji doprovázel ke straně, kde se nacházel sáček s výživou, kterou na malou chvíli odpojila.

„Zavolám sem doktora. Je zde věc, kterou vám potřebuje zdělit," oznámila mu, když mu něco, pomocí kanyly, dávala do těla. Tiše sykl, když se jehla dotkla stěny žíly, ale jinak tomu nevěnoval pozornost. Spíše se jeho pozornost stočila na ty dvě věty, jež řekla.

Když odešla, Louis se opět zviditelnil, načež byl ve stejné poloze, jako když zmizel. Pohled mu stále směřoval do prázdna, slzy stále vytékající z nebeských očí. Nějak mu došlo, že to, co mu chce doktor říct, Louis zjistil. Začal se bát toho, co to bude, když se Louis začal takto chovat.

„Miluji tě," zašeptal do ticha pokoje. Modré duhovky se na něj podívaly, na rtech měl malinký náznak úsměvu. Nahnul se nad něj, přičemž mu věnoval polibek na čelo, na obě tváře, což si dával pozor, aby nějak nepohnul s maskou, či s hadičkami.

„I já tebe, Harry. Spolu vše zvládneme," přitakal. S pohlazením po celé paži zmizel, když se opětovně otevřely dveře. Podíval se na doktora, jenž těkal pohledem z desky na něj. Viděl ten znepokojený pohled, což svraštil obočí, až se mu mezi nimi vytvořila vráska.

„Chci se vám omluvit, pane Styles, že to musíme řešit takhle v noci, ale bude lepší, když se to dozvíte co nejdříve. Jde o to, že po jistém uvážení s mými kolegy a po lepším shlédnutí rentgenu vašich plic, jsme dospěli k tomu, že bude nutná transplantace pravé plíce," oznamoval mu. Kdyby Harry neměl masku, která mu pomáhá dýchat, asi by přestal. Louis jen seděl, nadále posílal energii do Harryho těla, a plakal.

„Přišli jsme na to, že je značně poničená a funguje tak na čtyřicet procent, možná i méně. Byl byste zde hospitalizován do té doby, dokud by se nenašel vhodný dárce, ale nemůžete tady zůstat například celý rok," říkal mu dál. Zelenooký k sobě silněji natiskl oční víčka, přičemž se snažil uklidnit. Cítil, jak mu v hrudi silněji bije srdce. Snažil se, aby nezačal zrychleně dýchat, jelikož by jej to příliš bolelo.

„Masku vám, raději, necháme. Nadále budete dostávat vše potřebné nitrožilně, jelikož po sundání masky by se vám mohlo značně přitížit a mohlo by to kriticky poškodit vaše zdraví," říkal jak naučenou básničku. Mladší muž se na něj díval, neschopen nějaké reakce. Jen se na ně díval, slzy se pomalu hromadily v očích.

„Sestra vám před chvíli dala dávku morfia, takže byste zase měl na chvíli spát a bolest se utlumit. Nevíme, jak dlouho bude trvat, až se najde vhodný dárce. Dokud se do měsíce nenajde, bohužel, pane Styles. Ovšem je tady potom možnost, že by se vám pravá plíce zcela odebrala," vydechl sklíčeně. Harrymu se zatmělo před očima, jelikož tušil, že do měsíce se někoho najít nepodaří, jelikož je zde tolik lidí, co musejí čekat na dárce. Už se tak nějak smiřoval s tím, že bude žít jen s jednou plící.

„Už vás necháme, abyste se v klidu vyspal," zakončil. Zelenooký brunet se chtěl rozesmát, jelikož jak má teď v klidu spát, když mu chtějí odebrat plíci, když se nenajde vhodný dárce? Nějak nedokázal pochopit, co kdy v životě udělal špatného, že se mu tohle děje.

Když doktor odešel, Louis se zviditelnil. Sklíčeně se díval do Harryho očí, jejichž majitel se díval na místo, kde ještě před nějakou chvílí stál doktor. Pořád mu to nešlo do hlavy. Taky se docela bál, jaká by na to byla odpověď.

„Spolu zvládneme vše, zlato. Vše bude v pořádku," konejšil ho Louis, i když si svými slovy nebyl jist. Netušil, co se stane a bál se to zjistil. Tohle bylo něco, co nedokázal ovlivnit. Bylo to něco, kde byl zcela bezmocný a zahnán do temného kouta. Ovšem věřil, že vše v pořádku bude. Udržoval si svou naivitu, protože věděl, že Harry je dost silný, aby tohle zvládl.