My fallen angel [Larry] ✔

No. 17: Do you love him?

Zelenooký brunet vešel do pekárny se sklopenou hlavou, takže nikdo neviděl jeho rudé oči. Ke kříži na náhrdelníku se přidalo i pírko. Bylo mu jedno, jestli to někteří uvidí jako bláznovství, ale aspoň takhle měl pocit, že je jeho andílek u něj. Přinejmenším měl naději, že se mu modrooký anděl vrátí zpět do života.

Jako myš prošel kolem Zayna do šatny, kde ze sebe začal stahovat civilní oděv, jenž byl nahrazen pracovním. Vždy se usmíval, jelikož se těšil, až se zase vrhne do pečení, ale tentokrát se mu jen hnaly slzy do očí, protože u něj nebyl anděl, kterého postrádal každou vteřinou víc a víc. Trhalo mu srdce, když si pořád uvědomoval, že jeho křehký andílek se jen tak neukáže, neusměje se na něj.

Dostal se do kuchyně, což si začal tiše zpívat smutnou melodii a během toho připravoval ingredience na ovocné košíčky. Slzy se mu hrnuly do očí, což se uchechtl nad tím, že až bude chtít něco osolit, tak tam nechá spadnout své slzy. Každou vteřinu se proklínal za to, že tohle nechal dopustit.

„Harry?" upoutal jeho pozornost snědý muž. Zelenooký pouze pokýval hlavou, že smí začít mluvit, ale pohled mu nevěnoval. Do hlavy se mu hrnuly myšlenky na to, co Louis musí v Hell prožívat. Netušil však, že si jej Satan vyhlédl a musí mu dělat poslíčka, dělat vše, co se mu jen zamane. 

„Co se děje?" zeptal se Harryho kamarád. Mladý muž jen pokroutil hlavou na náznak, že nic, načež se nadále věnoval krájení ovoce. Jedna neposedná perlička se mu skutálela po líčku, ale nechal ji. Nechal jí svobodu. Ať si teče, kam si jen zamane.

„Něco se dít musí. Vždy, když si přišel, energicky si pozdravil, úsměvy si jen rozdával, dobrá nálada z tebe jen překypovala. Teď ani nezvedneš hlavu, slovně mi neodpovíš, smutně si zpíváš. Takže znovu. Co se děje, Hazza?" optal se ho znovu. Ovšem netušil, co tou přezdívkou způsobí. Vzpomněl si totiž, kdy mu takhle řekl Louis. Vzpomínal právě na to, jak si na tělo tiskl křehkého andílka, jak ho objímala křídla. Chtěl to zpět. Chtěl zpět Louise.

Odložil nůž, ovoce nechal ovocem, dlaně zachytily okraj linky, svaly se napjaly, jak do tvrdého materiálu zaryl nehty, křečovitě k sobě natiskl víčka a z úst se ozval hlasitý, dlouho zadržovaný vzlyk. Srdce se mu bolestí stahovalo, hrudí se rozprostíral bodavý pocit samoty a opuštění. Snažil se zadržet další a další vzlyky se slzami, ale příliš ho tížilo, co Louisovi udělal, že to nedokázal.

„Harry!" vykřikl vyděšeně Zayn, když sledoval Harryho tělo, jak klesá na kolena a jen pláče. Takhle zdrceného ho neviděl ani na pohřbu Jacka. Tušil, že to bude něco vážného, čehož se dosti bál. Chtěl, ale zároveň nechtěl vědět, co se stalo.

„Je to složité," vzlykl Harry v odpovědi. Nemohl svému kamarádovi říct pravdu. Věděl, že bude muset držet jazyk za zuby, ať už se bude dít cokoli. Byl ochoten tohle podstoupit, i když věděl, že jednou dosáhne dna, kde se neudrží a něco udělá, protože tíha břemen bude velká.

„Tak mi to zkus nějak vysvětlit," snažil se dál. Pomalu si k němu dřepl, načež si ho přitáhl do objetí. Ani jeden neměl tušení, co se to pod nimi děje, co se děje v Hell s Louisem. Ani jeden netušil, že se jeho černá křídla bolestivě oddělují od jeho těla, že vyhaslá svatozář praská, jelikož jeden z démonů dosáhl svého, i přes andělovy protesty a nářek. Ani jeden netušil, že démon odebral andělovi jeho nevinnost.

„Jde o Louise," vzlykl zelenooký brunet. Svou hlavou se opřel o Zaynovo rameno, což nechal slzy, aby volně stékaly, kam jen chtějí. I když mu tohle objetí bylo příjemné, z kamarádského hlediska, nemělo to na objetí s Louisem. U něj se cítil, že našel domov, že našel místo, kam patří.

„Co se stalo?" zděsil se druhý muž. Sice ho znal pouze pár dní, ale už teď ho bral jako svého mladšího brášku. Zaynovi se zdál takový křehčí, že by ho zlomila pouhá zlá slova, nevinný, že by neublížil ani otravné mouše. Viděl ho jako někoho, kdo chce ochránit před světem.

„Musel odjet na dva roky a neví, jestli se vrátí. Nechal mi dopis, ve kterém psal, že mě miluje, že se bojí, že na něj zapomenu," vzlykal dál, že se pomalu dusil. Nedokázal pořádně dýchat, slzy mu zamezovaly pořádně vidět. Avšak mu to bylo jedno. Chtěl jen vědět, co je s jeho andílkem. Zda je v pořádku, co se mu děje.

„Miluješ ho?" zeptal se zničehonic Zayn. Odtáhl se od svého kamaráda na délku loktu, aby se mu mohl podívat do uplakaných očí. Tak nějak už věděl dopředu odpověď, jen se chtěl ujistit, že je jeho domněnka správná. Ovšem, teď si přál, aby nebyla, jelikož nechtěl svého kamaráda vidět takhle zničeného.

„Miluji," vydechl se vzlykem. Chtěl to říct do očí svému anděli, ale tohle nebylo aktuálně možné. Přál si, chtěl toho tolik, ale právě to byla jen slova, která zůstanou zatím nesplněna. Avšak věřil, že jednou se vyplní a on bude ten nejšťastnější muž na této planetě a Bůh, ať si klidně nasere.

„Potřebuji si jít něco zařídit. Hned se vrátím," zamumlal skoro neslyšitelně Harry. Postavil se na roztřesené nohy a odešel do šatny, aby si mohl vytáhnout svůj mobil. Chvíli hledal daný kontakt, ale nakonec jej po nějaké chvíli našel, zvolil ho a jen vyčkával na přijetí hovoru.

„Gore u telefonu," ozval se hluboký hlas. Harry se zhluboka nadechl, zavřel oči, aby se trochu uklidnil. Tak nějak tušil, že by to neměl dělat, ale věděl, že tohle je jediná věc, která ho přiměje, aby přešel na jiné myšlenky, aby nemyslel jen na svého padlého andílka.

„Zdravím, plukovníku. Jsem Harry Edward Styles, kdysi jsem byl ve vaší jednotce v Afghánistánu" představil se mu a nakonec rychle dodal: „Už tomu budou tři roky." Bylo mu ostatně jedno, jestli si na něj vzpomene, či ne.  

„Ach ano, na tebe si vzpomínám, mladý muži. Byl si dobrý voják. Škoda, že si to nemohl dotáhnout až dokonce, kvůli tomu zranění," zamručel přemýšlivě. Harry jen protočil očima a protřel si kořen nosu. Nebyl si jist, zda Zayn za dveřmi poslouchá, ale tak, či onak, nevolá kvůli vzpomínkám.

„Je to líto i mně, ale mám na vás otázku," oznámil mu vážně. Opřel se zády o zeď a zahleděl se na neurčitý bod. Chtěl, ale zároveň to nechtěl udělat. Ovšem, lepší řešení, jak se zbavit svých myšlenek, nenašel.

„Poslouchám," zamručel. Zelenooký ucítil, jak mu silně a hlasitě bije srdce, jak se jeho dech stává nepravidelným. Netušil, zda je tohle správné rozhodnutí. Taky nic nebylo stoprocentní, ale chtěl to alespoň zkusit.

„Zjistil jsem, že se vaše jednotka připravuje do Pákistánu. Chtěl bych se zeptat, zda se mohu připojit k vaší jednotce," vychrlil nakonec ze sebe rychle, že se obával, že jej plukovník pořádně neslyšel. Teď už jen trpělivě vyčkával na odpověď.