Prsten /Adommy/ ✔️

7. kapitola

„Adame, počkej přece!“ slyšel za sebou zoufalé hlasy svého bratra i švagrové. Dokonce i doktor to zkoušel, i když se o něm všeobecně vědělo, že nedokáže okřiknout ani svého koně, nebo psa. Snažil se neposlouchat jejich prosby, snažil se nevnímat nic, co mu právě teď řekli, jen utíkal. Z hlavní síně, ve které se ještě před chvílí dohadovali, po schodech na nádvoří.

Přesto, že uplynulý den byl jasný a slunečný, večerní obloha přinesla husté mraky, jejichž kontury osvětloval dorůstající měsíc. Už v okamžiku, kdy Adam vkročil na zápraží, se z nebe začaly snášet velké dešťové kapky. Zablýsklo se mu nad hlavou a ostré světlo po několika vteřinách doplnilo ohlušující hromobití. Než doběhl po schodech na nádvoří, byl celý promočený.

„Adame! Ihned se vrať!“ zakřičel na něj ze schodiště Neil. Adam po něm jen letmo střelil pohledem, ale víc si ho nevšímal. Když se otočil ke kuchyni, uviděl, jak se k němu řítí Zeus, kterého mu předtím lokaj odvedl, aby ho nakrmil po dlouhé cestě. Psisko nedbalo špatného počasí a vyrazilo svému pánovi naproti. I jeho srst byla po chvilce nasáklá vodou.

„Zeusi, jdi dovnitř!“ poručil mu Adam. Pes ale nereagoval. Poskakoval kolem něj a štěkal, jako kdyby se sám snažil svého pána napomenout, že venku nemá co dělat.

Pánovo zvláštní chování přilákalo ven další osazenstvo hradu. Někteří sluhové se krčili pod přístřeškem, aby na ně nepršelo, štolba Martin byl ale statečnější.

„Pojďte dovnitř, Mylorde. Je bouřka, venku je to nebezpečné,“ pokusil se ho chytnout za ruku.

„Přiveď mi Morfea,“ nařídil Adam.

„Cože?“

„Přiveď mi Morfea. Hned!“ zvýšil Adam hlas.

„Ale Mylorde…“

„Tak si pro něj dojdu sám.“ Adam se vydal ráznými kroky ke stájím. Martina měl celou dobu za zády. Štolba se ho ještě několikrát snažil zadržet, ale nakonec poznal, že je to marné. Kdykoliv na pána promluvil, nebo se ho chtěl dotknout, Adam ho proklál přísným pohledem a surově mu ruku odehnal.

Ve stájích bylo hotové pozdvižení. Koně bouřku nesli velice špatně. Někteří se báli a neklidně sebou zmítali ve svých kójích, jiní se krčili u koryt. Morfeus patřil mezi ty první, ale jen Martin věděl, že jeho chování nemá s bouřkou nic společného. Nikdy předtím se jí totiž nebál. Kůň prostě vycítil ztrátu blízkého zvířete. Byla matkou jejich hříběte, všichni na hradě věděli o lásce mezi Morfeem a Dioné, stejně jako mezi jejich pány. Smrt tak ušlechtilého koně všechny zasáhl a Morfea pochopitelně nejvíce.

„Co je s tebou, Morfee?“ Přistoupil Adam ke koni a pokusil se ho pohladit. Zvíře koulelo očima a stále pohazovalo hlavou, takže to bylo takřka nemožné.

„Martine, sedlo.“ Otočil se na štolbu.

„Pane, buďte rozumný. Morfeovi sice bouřka nevadí, ale…“ Než stihl dopovědět, ocitl se přimáčknutý na zeď s pánovou rukou pod krkem. Neměl daleko k tomu, aby mu nohy visely ve vzduchu.

„Jak to se mnou mluvíš?“ zasyčel Adam. „Chceš, abych ti vyřízl jazyk?“

„N-ne, pane. Omlouvám se, pane,“ sípal Martin. Jeho lord se nikdy nechoval takhle hrubě. Dokázal zvýšit hlas, dokázal se zle podívat, že se všechno okolo klepalo strachy, ale na žádného ze svých sluhů ještě nevztáhl ruku, aby mu fyzicky ublížil. Všichni na hradě počítali s následky, až se pán vrátí ze svých cest a dozví se, co se stalo, takový extrém ale nečekal nikdo. A Martin, jakožto jeden z nejbližších Adamových lokajů už vůbec ne.