Prsten /Adommy/ ✔️

24. kapitola

„Pojďte se mnou," pobídla Anna roztřeseného Adama, který se stále nedokázal pohnout z místa, aby ji následoval. S Annou ale odcházelo i světlo louče, takže mu stejně nic jiného nezbylo.

Neochotně se vydal za ní do jakéhosi salonu, který vypadal jako její soukromý budoár. Jen mu tak blesklo hlavou, že by nebylo vůbec špatné, mít na svém hradě podobný pokoj, kde by mohl být jen sám se sebou. V současné situaci by to přivítal.

„Posaďte se," vyzvala ho Anna. Adam zabral jedno z pohodlných křesílek u krbu. V pokoji nebyla ani postel, jen sofa pro krátkodobý odpočinek. I to by ale Adamovi vyhovovalo. Byly časy, kdy dokázal spát i v křesle.

Když Anna rozsvítila pomocí louče několik svící, vrátila zdroj světla a ohně na chodbu do držáku. Pak pečlivě zavřela dveře a posadila se naproti Adamovi.

„Myslím, že jsou situace, kdybychom nemuseli tolik dbát na etiketu. Považuji za takovou situaci právě tuto." Usmála se Anna a Adam nejistě s ní.

„Ty jsi paní domu."

„Takhle mi to vyhovuje." Přikývla Anna spokojeně a položila si ruce do klína. „Teď mi řekni, co chci slyšet. Proč tě můj bratranec vyhodil na chodbu a ještě takhle v noci? Samozřejmě ti najdu jiný pokoj, pokud nebude zbytí, ale chci vědět důvod."

„Jen jsme se pohádali, nic vážného." Pokrčil Adam rameny. Bude mlžit do poslední chvíle. Nemohl Anně prozradit to děsivé tajemství o synovi jejího manžela.

„Tommy si nic nepamatuje, ale i tak je schopný se s tebou pohádat? Docela by mě zajímal důvod."

„Zkoušel jsem to na něj," zalhal Adam. Nezbývalo, než to hodit na sebe. Třebaže ho Anna za to může začít nenávidět.

„A on nechtěl? Ale musel s tím přece počítat, když si ode mě nevyžádal druhý pokoj. Velice ochotně ti nesl večeři, pokud si vzpomínám..." zamyslela se Anna. „Já s tím samozřejmě problém nemám, pro mě jste jak manželé, takže na co dva pokoje, že?" mávla rukou.

„Je to od tebe velice milé, myslím tvůj přístup."

„Proč jsi tak formální, Adame? Fandím vám od okamžiku, kdy ses poprvé objevil na tomto hradě. Nebudu vás soudit, pokud máte nějaké problémy. Nikdo by vás neměl soudit, i když je tato doba příliš krutá."

„Děkuji." Sklonil Adam hlavu. Měl rád Annin hlas i její proslovy. A nebyl jediný. Ta žena byla krásná a chytrá a velice vnímavá. Byly samozřejmě chvíle, kdy si pozornost nepřál, ale Anna i takové chvíle dokázala změnit na touhu po porozumění. Její zájem byl upřímný a nesobecký.

„Dobře. Tohle jsme si ujasnili. Teď bych ráda věděla, co se stalo mému bratranci. Člověk neztratí paměť jen tak." Podívala se na něj zkoumavým pohledem.

„Ne," připustil Adam.

„Neil psal, že měl Tommy nehodu. To je ale hodně široký pojem. Jsem sice mladá, ale za svůj život jsem se setkala jen s jedním případem ztráty paměti a rozhodně se nedalo hovořit o nehodě."

„Anno, já..." Adam chtěl protestovat, ale zarazil se. Čím déle se před tím bude snažit unikat, tím déle bude trvat i tenhle výslech a bolest spojená s tou Tommyho. Adamovi se znovu vybavily slzy, které měl Tommy na tvářích, když před ním bouchl dveřmi. Určitě teď plakal do polštáře. Určitě chtěl, aby ho někdo utěšil, ale nikdy by to neřekl nahlas. Ne jemu. Protože v jeho očích byl právě on ten viník. Ten, co ho měl ochránit, ale neochránil.

„Proč mám pořád takový neblahý pocit, že to co teď řešíme s manželem, nějakým způsobem souvisí právě s Tommyho nehodou?" zamyslela se Anna. Adam v první chvíli zvedl obočí, pak se ale zadíval jinam.