Prsten /Adommy/ ✔️

32. kapitola

Čepel ostří jí zasvítila do očí. Nebyl to výrazný záblesk, rozhodně ne tak velký, jako nárazově přicházející vzpomínky. Poslední dva měsíce byly utrpením, ale mozek to před ní úspěšně skrýval. Jenže pak... pak ho to přestalo bavit a všechno se jí začalo vybavovat.

Zažil snad někdo další ještě větší hrůzy než ona? Kdyby se o ni Greta nepostarala, byla by dávno mrtvá.

Dobře, tento muž na tom také nebyl nejlépe. I on si toho hodně prožil. Ale může ho litovat jen do jedné chvíle. Musí být silná a dokončit to, protože pak přijde její smrt. Nechtěla utíkat, věděla, co ji po pomstě čeká a byla s tím smířená. Nechtěla tu být. Nikdo se jí nezeptal, jestli to tak chce. Nikdo jí nedal na vybranou.

Tommy pohnul prsty. Hladil Adamovu tvář. Bohužel jen ve snu. Uvědomoval si, že sní a nelíbilo se mu to. Dokonce si uvědomoval, jak byl na Adama hrubý, ale cosi mu našeptávalo, že s tím nic nezmůže a že už to nikdy neodčiní. Bránil se, najednou ho jakoby začalo něco svírat a mačkat na hruď. Už nemohl pohnout ani prsty a Adamova tvář zmizela. Bože, čím si tohle zasloužil?

Prudce otevřel oči a ty se okamžitě zabodly do jiných, modrých, lemovaných světlými řasami. Obličej, ve kterém byly usazené, se nad ním skláněl, kam se podíval, byly droboučké světle hnědé pihy. Delší nazrzlé pramínky tvář hezky lemovaly.

„Emo?" zašeptal. Cosi ho zastudilo na krku.

„Ty víš, že se tak nejmenuji," odmítla dívka. Tommy na ni vytřeštil oči. Aniž by se musel podívat na její ruku, která v prstech svírala dýku, pochopil, co se žena chystá udělat. A pochopil i její důvody. Mnohem víc věcí bylo teď jasnějších a pochopitelnějších. Třeba i to, že zase mluví.

„Dobře, nejsi Ema, ale tvé skutečné jméno neznám. Nikdo ho tehdy nahlas neřekl, ani ty."

„Co záleží na jméně v takové chvíli," zavrčela dívka. Její stisk zesílil. Přehodila přes Tommyho pas koleno a usadila se na jeho bocích. Pod čepelí dýky vyskočilo z narušené kůže pár kapiček krve.

„Už se o to někdo pokoušel," zkonstatovala zamračeně.

„Ano. Manžel mojí sestry," přitakal Tommy. Věděl, že ostří je jen kousek od staré jizvy, která mu zůstala z únosu před čtyřmi roky. Unesl ho tehdy Tennant, Elizabetin manžel. Ten muž nebyl nic než stvůra.

„Ten dobrý lord jménem Neil?" zadívala se na něj dívka nevěřícně.

„Nechtěla jsi mě náhodou zabít?" přimhouřil Tommy oči. Ema ty své přimhouřila také.

„Musím to udělat. To jistě chápeš."

„Ano. A z mnoha důvodů ti to schvaluji, protože se cítím vinen, ale na druhou stranu... Nikdy bych nic takového neudělal, kdyby..."

„Mlč! Už to nemůžeš nijak obhájit. Copak to nechápeš?" Ema zvýšila hlas a přitlačila dýku víc ke kůži. Tommy zatajil dech a přinutil se nepolykat. Ostří by ho okamžitě poranilo.

V dívčiných očích se zaleskly slzy. Drobné kapičky jí začaly stékat po tvářích a vlhké cestičky zvýrazňovaly světlé pihy.

„Přišla jsem o všechno. Vždycky jsem byla poslušná dcera a poddaná našeho krále, ale on mě v jediném dni připravil o domov, o nejcennější vzpomínky na místo, kde jsem měla své milované a kde jsem vyrůstala." Tommy vycítil, že její stisk trochu povolil, takže si dovolil polknout. Ema zavzdychala s dalším přívalem slz. „Jak to mohl udělat? Jak může být v jednu chvíli tak spravedlivý a pak podlý jako ti chlapi..."