Prsten /Adommy/ ✔️

18. kapitola

Tommy sebou trhl a otevřel oči, které okamžitě upoutal dřevěný strop nad jeho hlavou. Připadal si, jako kdyby byl celý zlámaný. Bolela ho záda, nohy i kyčle a také ramena. Od čeho ho mohla bolet ramena? A co to měl za zvláštní sen? Jakoby erotický. Ovšem s mužem a tím mužem byl...

„Můj Bože!" Vystřelil do sedu a rozhlédl se kolem sebe. Byl v pokoji úplně sám. Ani známka po dalším člověku. Přesněji, ani známka po jeho poručníkovi, o kterém se mu v noci zdálo a možná to ani sen nebyl.

A venku už začínal nový den.

Pokojem se prohnalo zaklepání na dveře. Bylo tak hlasité, až Tommy nadskočil.

„Dál!" zvolal. Do komnaty vstoupil neznámý muž s podnosem v rukách.

„Vaše snídaně, Mylorde." Poklonil se a položil tác na postel vedle Tommyho. Byla na něm spousta dobrot. Opět ty skvělé žitné bochánky, určitě ještě teplé, pak med a domácí zavařenina, nebo slanina a voňavý ovčí sýr. Až se Tommymu začaly sbíhat sliny.

„Kde je druhý pán?" zeptal se.

„Je dole, také snídá. Prý se máte v klidu najíst a připravit na cestu," sdělil mu lokaj. Tommy se zarazil. Proč mu Adam posílá vzkaz po sluhovi? Proč mu to prostě neřekne sám? A hlavně, proč nesnídají spolu?

„Děkuji, můžete jít." Poslal rychle lokaje pryč a pak vystřelil s postele.

Jedl v pohybu. Zatímco se myl a pak na sebe ve spěchu oblékal šaty, stihl sníst dva bochánky. Jeden s medem, druhý se slaninou. Nakonec namačkal do své brašny košili na spaní, do které se včera oblékl, ani nevěděl jak, a vyrazil ke dveřím.

Adama našel u toho samého stolu, jako seděli předchozí večer. Zrovna si svou dýkou s krásně zdobenou rukojetí krájel sýr.

„Ah, už jste hotový," zkonstatoval černovlasý muž a vložil si kostičku sýra do úst.

„Proč jsme nesnídali spolu?" zamračil se Tommy. Že mu Adam vyká, takticky přeslechl.

„Protože jste ještě spal?" pozvedl Adam obočí. Tommy se zamračil ještě víc a také se k muži víc sklonil, aby ho nikdo další neslyšel.

„Takže znásilnit mě, to je v pořádku a pak si mě nevšímat nejspíš taky," rozčílil se. Adamovo obočí pokleslo do původní úrovně.

„Vidím, že už jste připravený na cestu, takže bychom měli vyrazit," zavrčel a postavil se. Měl sice ještě skoro plný talíř, ale díky Tommymu ho jaksi přešla chuť. Popadl svou brašnu a vydal se k východu.

Když muži - jeden spěchající, druhý vytočený - míjeli hostinského, majitel na ně ještě zamával a zavolal, že jsou u něj vždy vítáni. Však u sebe tak mocné pány neměl ubytované každý den. A Adam mu nechal i tučné spropitné. Za diskrétní a pohotové služby. Momentálně byl ale ochotný podnikatel pro oba muže pouhý vzduch.

Venku na Adama a Tommyho čekali jejich koně. Adam si naskočil na svého a otočil se na Tommyho.

„Zvládnete to? Určitě ano. Jedu napřed," oznámil mu. Pak pobídl Morfea patami a vyrazil po hlavní promenádě ven z vesnice.

Tommy na svého poručníka nevěřícně zíral, dokud nezmizel za posledním domem. Od probuzení si připadal jako ve špatném snu. I když se právě z jednoho probudil. Odehrálo se to tak rychle a teď tu stál, neschopný sám nasednout na koně a jeho poručník byl pryč.

„Chcete pomoci, můj pane?" ozvalo se za ním. Byl to hostinský štolba. Tommy se donutil k vděčnému úsměvu.

„Bylo by to od vás moc milé. Začal jsem jezdit na koni dost pozdě a ještě mi některé věci nejdou," zalhal. Podkoní se usmál a nabídl Tommymu své ruce a rameno. Žlábek nebyl tak velký, jako z Adamových mohutných dlaní a prstů, dokonce ani ten člověk nedosahoval výšky jeho poručníka, ale co mohl dělat, když mu jeho jediná podpora ujela?