Prsten /Adommy/ ✔️

8. kapitola

Na Bodiam se Adam vracel krokem. Nejčipernější z jejich krátké noční výpravy byl Zeus. Pořád pobíhal kolem Morfea, štěkal a vrtěl ocasem. Adama dopálilo, že neprojevuje smutek, ale pak mu došlo, že Zeus se se svým druhým pánem ještě neviděl. Když večer přijeli, sluhové odvedli psa do kuchyně, aby mu dali nažrat. Pak ho Adam zase odvlekl pryč. Stejně jako chudáka Morfea, který si ani nestihl po cestě z Londýna odpočinout.

Ve své zlobě nemyslel na nikoho jiného než na sebe. Jenže, jak by mohl myslet na někoho jiného? Zeus stačilo pohlazení a přízeň pána. Tommy mu ji neodepře. Proč by nepohladil neškodného a přítulného psa? Pak Dioné. Stačí, aby mu řekli, že je to jeho kůň. Nebude zkoumat a řešit, jestli tomu tak je, nebo není, zvlášť když ho bude poslouchat na slovo. A nakonec Neil a Elizabeth. Byli Tommyho švagrem a sestrou. Jednoduše rodina.

Ale co byl on? Jen poručník. Kus papíru a ani jedna zmínka o tom, že si kdysi v lese u studánky přísahali lásku až do konce svých životů. Bylo to přece nezákonné a pro spousty lidí nemravné, aby spolu žili dva muži a ještě sdíleli stejné lože. Co když si Tommy přestal pamatovat i to, že upřednostňuje muže?

Adam byl víc než sám. Byl ztracený. Neměl vůbec žádnou naději. Každá další myšlenka otravovala jeho mysl jako prudký jed. V okamžiku, kdy se před ním objevil jeho hrad, z něj odešly i ty malé drobečky dobré nálady, kterou si vezl od Grety. Byl tam, kde včera večer. Zlomený a zároveň odhodlaný se domů už nevrátit.

Nakonec nechal rozhodnutí na Morfeovi. Kůň se vlekl přes most, očividně se mu domů nechtělo. Přesto poslušně šel a dokonce ani nevyváděl jako minulý večer. Odnesl Adama až na nádvoří, kde jeho pán zavolal štolbu, aby koně odvedl do stájí. O přízeň se přihlásil i Zeus. Kdykoliv ho někdo drbal za ušima, vrněl blahem. Teď strkal bez ustání svou hlavu pod Adamovy ruce, aby si ukradl alespoň trochu jeho zájmu.

„Mylorde.“ Martin se nejprve poklonil, než od pána převzal otěže. Nedovolil si, podívat se mu do očí a Adam to samozřejmě poznal.

„Včera jsem se choval hrozně, Martine. Promiň mi to.“ Poplácal mladíka po rameni.

„To je v pořádku, pane.“ Zavrtěl štolba hlavou.

„Ne, není. Může se to stát znovu, já…“

„Jste rozčílený a smutný. Když jsem byl malý, moji matku znásilnil její pán. Cítil jsem hroznou zlost a nemohl jsem s tím nic udělat, protože bych ohrozil její život ještě víc.“

„Bože, to je mi líto, Martine.“ Adam zvedl prsty štolbovi bradu, aby se na něj konečně podíval. „Opravdu mě to mrzí, netušil jsem…“

„Nikdo to neví, pane. Chtěl jsem vám jen říct, že… Všichni tady s vámi cítíme a modlíme se, aby bylo zase všechno v pořádku jako předtím.“ Pokusil se štolba usmát.

„Děkuji. Možná by mi zvedla náladu Dioné. Včera jsem se neodvážil,“ napadlo Adama.

„Dioné?“ zopakoval po něm Martin překvapeně.

„Ano.“

Štolba střelil krátkým pohledem po Morfeovi, který se neklidně zavrtěl, když uslyšel jméno své družky. Celou dobu si myslel, že pán o smrti koně druhého lorda ví.