Prsten /Adommy/ ✔️

16. kapitola

Tommymu trvalo skoro celou věčnost, než se odhodlal za Adamem zajít, aby si promluvili. Stihl za tu dobu vynechat snídani i oběd. Neměl hlad a něco mu říkalo, že Adam na tom bude stejně. Vyrazil za ním chvíli po obědě. A absolutně netušil, co by mu měl říct a jak se k němu chovat po tom, co se dozvěděl takové zásadní informace.

Adam měl ve své komnatě zrovna Denise. Správci se podařilo kopie kresby prstenu udělat v předstihu. Podle tmavých kruhů pod očima a celkové unavenosti Adam poznal, že muž pracoval i v noci a nezamhouřil oka. Aspoň, že na někoho se tu mohl spolehnout.

Když se ozvalo zaklepání, oba muži vzhlédli ke dveřím. Adam seděl v křesle u krbu a Denis se k němu skláněl.

„Dál,“ zvolal hradní pán. Doufal, že by to mohl být jeden konkrétní člověk, ale tak naivní nebyl, aby se k tomu upínal. Ten člověk se mu teď určitě bude vyhýbat obloukem.

Jeho překvapení bylo samozřejmě na místě, když do komnaty vstoupil Tommy a lehce sklonil hlavu

„Mylorde, správce,“ pozdravil. Adam si uvědomil, co drží v ruce. Pokusil se co nejnenápadněji pergameny srolovat, aby muž kresbu neviděl.

„To je všechno, Denisi. Můžeš jít.“ Pokynul věrnému služebníkovi. Muž věnoval oběma pánům poklonu a odešel.

„Prosím, posaďte se,“ vyzval Adam Tommyho ke svému stolu u krbu. Blondýn se po cestě rozhlížel kolem sebe, protože díky nemocné paměti byl v tomto pokoji poprvé.

„Děkuji. Budeme si zase vykat?“ zeptal se, jakmile usedl do pohodlné, kůží potažené židle.

„Myslel jsem, že by pro tebe teď bylo příjemnější, být formální,“ odtušil Adam. Tommy to nekomentoval. Položil předloktí na dřevěné područky a upřeně se na Adama podíval.

„Mluvil jsem se sestrou. Vyprávěla mi, jak jsme se dali dohromady. Proč jste to přede mnou tajili?“ zeptal se přísně.

„A změnilo by se něco?“ Adam zatnul zuby. Cítil, že tohle nebude milý rozhovor, už podle toho, jak ostražitě se Tommy tvářil.

„Já nevím, asi ne,“ přiznal mladík. „To ale neznamená, že byste mi měli cokoliv zatajovat.“

„Ne, neznamená,“ dal mu Adam za pravdu. Tommy se rozhlédl po pokoji, očividně začínal být nervózní, Adamovi to tak připadalo.

„Pěkný pokoj.“

„Navrhoval jsi ho ty.“

„Vážně?“ vyhrkl blondýn.

„A nejen můj pokoj, ale i veškeré obytné části hradu. Než jsi sem přišel, byl Bodiam ruina,“ vysvětlil Adam.

„A proč?“ nechápal Tommy. Adam přivřel oči a postavil se. Nějak teď neměl náladu sedět. Rád se na Tommyho díval, ale naposledy cítil příjemný pocit ze vzájemných pohledů někdy před necelým měsícem. Bylo těžké Tommymu hledět do tváře a vědět, že ho muž nemiluje.

„Protože jsem byl příliš svázán se svou minulostí.“

„Tomu nerozumím.“