Prsten /Adommy/ ✔️

40. kapitola

Družina v čele s Adamem a Zoe vjela na nádvoří. Brána byla dokořán a nehlídaná. Nejprve Adama popadl na jeho muže vztek, ale pak mu došlo, že jsou určitě uvnitř a bojují proti Charlesovi. John a Richard vyrazili s dalšími rytíři k věžím, které vedly na hradby.

„Mylorde? Od severní věže stoupá dým," upozornil ho Edward. Adam pohlédl vzhůru a vytřeštil oči. Opravdu. Z věže se kouřilo. Sice šlo jen o několik nepatrných proužků kouře, unikajících větracími otvory, ale i tak ho to pořádně vyděsilo.

„Richard a John jsou na hradbách. Brzy zjistí, co to znamená." Zamračil se.

„Adame?" oslovila ho Zoe opatrně.

„Hm?" podíval se na ni. Dívka přimhouřila oči, protože měla za Adamovou hlavou slunce, takže mu neviděla pořádně do tváře.

„Když jsem byla mladší, můj domov přepadl jistý lord, kterému se zalíbila poloha našeho hradu. Nebyl to první ani poslední útok, ale díky němu si vzpomínám, k čemu mohou být ještě dobré věže, kromě toho, že stráží hrad."

„A?" zvedl Adam obočí.

„No..." protáhla Zoe. „Tatínek toho vetřelce tehdy do jedné z věží zavřel a nechal ho tam uhořet. Nebyla jiná možnost a hlavně hrad neutrpěl moc velké ztráty," vysvětlila Zoe. Adam přivřel oči a pak otočil tvář zpět k severní věži.

„Můj Bože," zavrčel tiše.

„Buď je tam zavřený Howard, nebo naše rodina. Doufám, že jsou tví rytíři dost rychlí..."

„Jsou!" štěkl Adam a rychle seskočil z koně. Ihned se rozběhl ke schodišti vedoucímu do hradu a řval za sebou, aby Zoe zůstala na svém místě. Dívka ho ovšem neposlechla. V patách jí byl Edward s Nicholasem.

Bohužel dál než do hlavní síně se nedostali. Vstup do chodby, vedoucí ke komnatám a také k věži byl zatarasený Charlesovým poskokem, který držel pod krkem Liliinu chůvu a vyhrožoval, že jí podřízne hrdlo. Adama přemohla panika. Bylo mu ukradené, že si Charles přivlastnil jeho milované křeslo a že se mu směje do očí... Tommy, Neil, Elizabeth... jeho malinká neteř Lili a Markus s Katherine, ti všichni byli zavření ve věži a nemohli ven. Nepochyboval, že se oheň šíří rychle. Nedokázal si připustit, že by o celou svou rodinu přišel. A o Tommyho. Jenže nemohl nic dělat. Jen doufat, že se zbytek jeho mužů dostane k věži včas po hradbách.

„Vítám vás, lorde Lamberte," usmál se Charles neupřímně, když si Adam stoupl proti němu. „Dorazil jste právě včas. Počítám, že vaši příbuzní už budou na škvarek. O vašem milovaném lordovi Ratliffovi nemluvě," zatrylkoval. Adam zatnul pěsti a zaskřípal zuby.

„Mělo mě to napadnout hned. Tvářil jste se v Londýně tak nezúčastněně. Skvěle jste sehrál, jak vás nezajímám!"

„Ale vy mě opravdu nezajímáte, pane. Nechtěl jsem se opakovat, ale musím vám vysvětlit, proč tu teď bezvýznamně tlacháme, zatímco rod Ratliffů mizí z povrchu zemského. Jestli po něm zůstane jen popel, budu moc rád." Pokrčil Howard rameny.

„O čem to mluvíte?" Adam tomu samozřejmě nerozuměl. Charles se přece mstil jemu. Za to, že ho poslal sloužit ke dvoru...

„Soustředil jste se jenom na sebe, ale nenapadlo vás, že bych mohl mít zálusk na někoho jiného. Že bych mohl nenávidět svou macechu, která do našeho hradu přitáhla svůj rod a smíchala jej s otcovou krví. Nenávidím ji! Snažila se nahradit mou matku, ale přitom mě sváděla..."

„Pochybuji, že tak rozumné děvče jako Anna by si chtělo začít něco s vámi, pane," utrousil Adam naježeně. Co chvíli jeho pohled ujel k chodbě. Čas hrál proti němu. Neměl náladu poslouchat Howardovy důvody, i když byl samozřejmě překvapený, že ten zmetek nešel po něm, ale po rodině Ratliffových.