Prsten /Adommy/ ✔️

9. kapitola

Oříškově hnědé duhovky provázely lokaje Neda na každém kroku. Ať už šel něco uklidit do skříně, nebo jen vysmýčil pavučinu v protějším rohu, či doplnil pánovi do poháru víno. Nedívaly se nepřátelsky, spíše podezíravě.

„Pane.“ Poklonil se sluha a opustil komnatu.

Duhovky se schovaly pod víčky a vizuální obraz se přenesl do představivosti. To už si ale Tommy nepředstavoval svého sluhu, tedy pokud byl opravdu jeho, ale lidi, se kterými se za poslední den setkal.

Co tu dělal? Kdo byl? Opravdu všechny znal? Proč si nedokázal na nic vzpomenout? Bylo to tak ubíjející, nic o sobě nevědět.

Když se rozhlédl kolem sebe, viděl přepych a bohatství. Pocházel tedy z vlivné rodiny. Jeho sestra byla světlovlasá kráska. A očividně dobře provdaná. Její manžel vypadal jako slušný a čestný muž. Pak tu byl doktor. Neustále se ho na něco ptal. Nebavilo ho to, protože na jeho otázky nevěděl odpovědi. Proč mu raději všechno neřekli? Nebylo by to jednodušší?

Zaklepání Tommyho probralo z úvah. Trochu nazlobený, protože měl v úmyslu si na něco vzpomenout, třeba i násilím, otevřel oči a zapíchl je do ocelově šedých duhovek, patřících člověku u dveří s jeho obědem v rukách.

Tohoto muže už přece viděl. Bylo to včera. Seděl na jeho posteli, držel mu ruku a hladil ji. Sestra mu řekla, že je to jeho poručník a majitel hradu Bodiam. A že se o něj stará.

„Dobré poledne,“ pozdravil muž a vydal se po obvodu pokoje ke stolku u krbu, kam položil tác s jídlem. Tommyho pohled šel samozřejmě celou dobu s ním. Proč se ten muž tvářil tak vyděšeně? Jaký mezi sebou měli vztah? Mohli být přátelé, ale také spolu válčit, napadlo ho. Nějak si nedokázal představit, že by se dokázal podřizovat jinému muži, snad jen otci. Ale copak byl jeho otec po smrti, že měl jiného poručníka? Zvláštní, pamatoval si věci, které se týkaly obecného společenského života, ale ty osobní ne.

„Dobré,“ pozdravil potichu a odvrátil pohled k oknu. Uvědomil si, že má hrozný hlad, ale jestli opět dostane tu hroznou břečku co včera, tak ji chlápkovi hodí na hlavu.

„Měl bych tu nějaké mleté maso,“ ozval se druhý muž a Tommy se na něj zahleděl.

„Jako včera?“

„Včera?“ zopakoval lord nechápavě.

„Včera mi přinesli pomeje pro prasata. Jsou to pomeje pro prasata?“

„Jsem si jistý, že ti nepřinesli pomeje pro prasata.“ Zavrtěl muž hlavou.

„My si tykáme?“ vyhrkl Tommy. To, že byli poručník a svěřenec přece neznamenalo, aby překračovali jisté společenské meze.

Adam na Tommyho vytřeštil oči a pak se rychle odvrátil ke krbu.

„Ne, Mylorde. Netykáme si.“ Zavrtěl hlavou, zatímco sbíral odvahu, vydržet v tomto pokoji ještě aspoň pět vteřin.

Když vstoupil do komnaty a uviděl ty Tommyho zkoumavé oči, bez jediného náznaku citů vůči němu, rozklepala se mu kolena. Byl rád, že došel ke stolku a že po cestě neupustil tác.

Jak to po něm Elizabeth a Neil mohli chtít? Copak ani trochu nechápali jeho strach? Vždyť byl oprávněný.

Adam se zhluboka nadechl a otočil zpět k pacientovi. Naštěstí už Tommy získal aspoň nějakou barvu v obličeji a nepůsobil tak ztrhaně jako včera.