Prsten /Adommy/ ✔️

28. kapitola

Adam už několik hodin bez přestání hleděl na svou postel, do které ráno uložil Tommyho po paměťovém záchvatu. Na jeho pošramocenou psychiku nabraly události až moc rychlý spád. Nejdříve se radoval, že se Tommymu vrátila paměť a teď z toho byl pro změnu nešťastný. Pouze na několik hodin se mu splnilo jeho přání, které si vyslovil sám pro sebe ještě na Bodiamu. Aby se Tommymu vrátily pouze hezké vzpomínky.

Snažil se ho držet za ruku. Občas mu ji Tommy vytrhl, protože se mu zdálo něco špatného a házel sebou po celé posteli. To se ho pak Adam pokoušel probudit. Tommy s ním nemluvil, takže nevěděl, jestli se mu ve snech vracejí i další vzpomínky na onu událost, nebo se mu v nich dokola opakuje ta s Dioné.

V poledne jim Anna nechala přinést oběd a sama se přišla na pacienta podívat. Jindy optimistická žena měla při pohledu na svého bratrance tolik obav v očích, až to vyděsilo i Adama. Kdy jejich utrpení mohlo skončit? Pokud vůbec?

A co až překonají tohle? Pak přijde další rána v podobě svatby a svatební noci s lady Austin. Tommy neměl ani trochu hezké vyhlídky na budoucnost. A Adam jakbysmet. Věděl, že bude muset být celou dobu svému svěřenci oporou a dívat se na to, jak je jejich láska podrobována zkoušce odolnosti. Kdo mohl něco takového vydržet? Nikdy už jako pár nebudou mít klid. Vždy tu bude někdo třetí. A pokud s lady Austin nebude řeč, čeká je peklo na zemi.

„Snědl něco od rána?" zeptala se Anna zamyšleného Adama. Muž zvedl hlavu a zavrtěl s ní.

„Podařilo se mi do něj vpravit pouze trochu toho bylinkového čaje, cos nechala připravit."

„Je to čaj na uklidnění, tak aspoň něco," povzdychla si Anna. Adam přikývl a pokusil se vzít Tommyho znovu za ruku. Zdál se trochu klidnější. Už sebou tolik neházel, jen se v posteli jakoby vrtěl.

„Je důležité, aby si Tommy vzpomněl na ty, kteří mu to udělali."

„Ale..." chtěl Adam protestovat, Anna ho však zarazila zvednutou rukou.

„Ale je, Adame. Chápu, že se to v tobě pere. Na jednu stranu chceš to samé co já a na druhou bys dal nevím co za to, aby už si na to Tommy nikdy nevzpomněl. Ale nezapomínej, že tady už nejde jen o vás dva. Pokud jeho ztráta paměti souvisí se zmatečníkem, máme obrovský problém, který se dotkne spousty lidí. Třeba mého manžela a pak těch, u kterých byl zmatečník použitý za tímhle konkrétním účelem. Dokážeš si představit, kdyby se to dostalo ke dvoru? Ke králi? Že existuje něco, co umí zatemnit lidskou mysl i na několik týdnů? Nechtěla bych vidět Henryho, jak si paranoidně dává pozor na každé jídlo, či pití, které se k němu dostane. Zpřísnil by zákony, učinil by opatření..."

„Já to chápu, Anno." Zamračil se Adam. Žena přivřela oči, ale nepokračovala. Oba věděli, jaké pozdvižení by taková droga mohla způsobit.

„Možná bychom se měli s Tommym vrátit domů. Podnikl jsem tuhle cestu v doufání, že by si díky ní mohl na něco vzpomenout a to se stalo."

„Rozumím," souhlasila Anna. „Škoda, že je teď u vás taková napjatá situace. Už se nějaký ten pátek chystáme, že bychom za vámi přijeli a také za Markusem. Nemohu vzít ale manžela do ohniska všech problémů. Jestli zjistíš, že to má všechno na svědomí Charles, nechci, aby se to Anthony dozvěděl."

„To ho ale budu muset zabít. O tom už jsme se jednou bavili." Zhrozil se Adam. Anna se podívala ke dveřím, jako kdyby se bála, že by je mohl někdo poslouchat.

„Lepší mrtvý Charles, než hanba na tuto rodinu. Vím, že můj postoj není správný, ne vůči manželovi, ale pořád je tu Lucas. Který by neměl trpět za lhostejnost svého nevlastního bratra. Zaslouží si dobrou budoucnost. Ne cejch hanby na rodokmenu." Zadívala se Anna Adamovi upřeně do očí.