Prsten /Adommy/ ✔️

21. kapitola

Adam na kresbu hleděl dostatečně dlouho na to, aby během těch pár vteřin dokázal v hlavě vymyslet nějakou výmluvu, proč sebou vozí něco takového, bohužel se mu to nepodařilo. Tommy se naštěstí netvářil zděšeně, jako kdyby si na něco vzpomněl, prostě měl jen pocit.

Adam zvedl hlavu a zadíval se druhému muži do očí. Nechtěl mu lhát. Ale zároveň mu nemohl prozradit úplnou pravdu.

„Ten prsten patřil mé matce," přiznal. Tommy přikývl, i když se mu to, dle přivřených očí, zdálo asi zvláštní. Stále to nevysvětlovalo důvod, proč měl Adam kresbu v kapse.

„Daroval jsem ti ho," pokračoval lord klidně dál. To už na něj Tommy vykulil své velké oříškové oči.

„Daroval? Mně? Ale proč?"

„Jako slib mé věrnosti," odvětil Adam rychle. Jistě že Tommymu nemohlo hned dojít, že podobné šperky se dávají lidem, kteří pro nás něco znamenají. Neměl jejich vztah tak zažitý.

„Ah..." vydechl Tommy. Bylo v tom znát překvapení, trochu toho obdivu, ale i pochyb. A paranoidní Adam samozřejmě slyšel hlavně tu třetí složku. Bodlo ho z toho u srdce. A Tommy si toho pochopitelně všiml.

„Chci říct, že je to úžasné. A proč ten prsten teď nemám? Snažíš se ho prodat?" snažil se vtipkovat. Adam zavrtěl hlavou a sklonil ji. Nechtěl se při dalších slovech muži dívat do očí.

„Ztratil se. Já ho tímhle způsobem hledám."

„Co?" vyhrkl Tommy. „Chceš mi tím naznačit, že jsem ho ztratil já? Ale..."

„Ne!" Pohlédl na něj Adam zoufale. „Ani trochu tě neviním z jeho zmizení. Mohlo se stát cokoliv. Někdo se dostal na náš hrad a ukradl ho, nebo ti spadl při vyjížďce z prstu. Může ležet kdekoliv v trávě, v rybníku, nebo ho někdo našel a snaží si přilepšit, tak ho třeba prodává. Někde jsem začít musel."

„Hrozně mě to mrzí," špitl Tommy. Jeho brada se zlověstně zkroutila, což Adama polekalo. Vypadalo to, že začne každou chvíli natahovat.

„No tak. Je to jenom prsten." Usmál se Adam přiškrceně. Pro Tommyho to ale byla poslední kapka. Prudce zakroutil hlavou a vrhl se Adamovi kolem krku.

„Omlouvám se. Prosím, odpusť mi, že jsem ztratil tak cennou věc." Víc ze sebe nedostal, protože se rozplakal.

„Ty jsi můj blázínek, že? Já se na tebe nezlobím, tak přestaň plakat. Neplakal jsi celé čtyři roky, co jsme spolu..."

„Mám pocit, že před tebou můžu cokoliv," vyhrkl Tommy a jemně se od Adama odtáhl. Stále ho držel za paže a Adam jeho za pas, ale dívali se na sebe. Jakoby se Tommy snažil vyjádřit své pocity očima.

„To můžeš, Tommy." Odvážil se ho Adam pohladit po tváři. Na bříškách prstů mu ulpěly slané kapky. Naštěstí jich nebylo mnoho.

„Proč jsi mi to neřekl?" zamračil se Tommy.

„Protože jsem ti dal prsten před svým odjezdem do Londýna. Ztratil se v době, kdy jsi ty ztratil svou paměť. Neměl bych ti podsouvat vzpomínky, které nemusí být pravdivé. Věřím, že si na to jednou vzpomeneš sám." A zároveň doufám, že k tomu nikdy nedojde, pomyslel si Adam trpce. Vlastně by bylo docela dobré, kdyby si Tommy vzpomněl, byl přece oběť a mohl by poskytnout důležité informace k nalezení padouchů, odvrácenou tváří byl ale obsah oné vzpomínky. Tak krutý a nemilosrdný, až z toho Adamovi pukalo srdce. Až si Tommy vzpomene, vrátí se zase na začátek. Tohle jejich postupné sbližování se smaže, jako kdyby k němu nikdy nedošlo.