Prsten /Adommy/ ✔️

27. kapitola

„Tohle už mi nikdy nedělej, jestli mě miluješ.“ Adam vynaložil zbytky svých opileckých sil, aby přetočil Tommy na záda. Teď bylo krajně nezbytné, mít nad ním převahu. Nebo ho alespoň donutit, aby si to myslel.

„Omlouvám se.“ Usmál se Tommy nevinně. Jako kdyby přesně věděl, co a jak na Adama v danou chvíli platí. No, ještě aby to nevěděl. Vždyť si právě vzpomněl na celý svůj život a poslední čtyři roky přece nedělal nic jiného, než že provokoval svou drahou polovičku podobnými úsměvy a gesty. Adam se divil, že ho to ještě překvapuje, ale spíš zapůsobilo zjištění, že by mohlo být zase všechno při starém. A právě v to už nedoufal.

„Omlouvám se a miluji tě. Opravdu.“ Tommy zvedl ruce k Adamově krku a objal ho. Pak si ho celého stáhl na sebe. To už byla jeho tvář vážná. „Kéž bych zapomněl na všechno za poslední necelé dva měsíce. Pamatuji si každé odporné slovo, které jsem ti řekl. Každou nedůvěřivou myšlenku, kterou jsem ti v duchu věnoval. Je mi to hrozně líto, Adame.“

„Já se na tebe nezlobím.“ Zavrtěl Adam hlavou. Nemohl se na tu staronovou tvář vynadívat. Proč si toho nevšiml už v okamžiku, kdy Tommy vstoupil do jeho komnaty? Měl to vepsané ve tváři, stejně jako předtím onu nedůvěru, o které mluvil. Stačilo se jen pozorněji dívat.

„Pořád mi to nedochází.“ Přimhouřil oči. „Mám pocit, že spím a až se probudím, budeš pryč.“

„Nebudu pryč. Od teď každý okamžik strávíme spolu, pokud to půjde… A s vědomím, že patříme k sobě.“ Usmál se Tommy povzbudivě. Adam svého milence objal kolem pasu a zvedl ho do sedu. Pak si ho přitiskl pevně na tělo.

„Tolik jsi mi chyběl,“ zašeptal mu do krku, když se vroucně objali.

„Já vím.“ Hladil ho Tommy po zádech a vlasech. Bylo mu v téhle poloze tak krásně. Dokázal by strávit v jeho objetí klidně celý život.

„Opravdu si vzpomínáš na všechno?“ zeptal se Adam s obavami. Tommy zavrtěl hlavou a poté se na něj podíval.

„Už se mě ptala Anna. Na tu věc se znásilněním si nevzpomínám. Vím jen to, co jsi mi řekl ty,“ připustil. Když sklonil hlavu, jakoby se snažil skrýt svůj pohled, Adama to zmátlo.

„Copak je?“ zvedl mu tvář ukazováčkem pod bradou. Tommy se mu rychle pověsil kolem krku, aby se mu Adam nemohl dívat do očí.

„Tuhle věc jsem neřešil, když jsi mi to řekl. Neměl jsem důvod,“ zabrblal mu do vlasů.

„Jakou věc?“ zajímal se Adam. Tommymu chvíli trvalo, než se odhodlal k odpovědi.

„Mé tělo si vzal někdo jiný. Pošpinil mě. Zneuctil. Hrozně se teď před tebou stydím. A nevím, jestli mám právo, se tě dotýkat… Určitě jsem tomu mohl nějak zabránit…“

„Nemohl!“ Adam musel Tommyho zarazit. Nelíbilo se mu jeho obviňování sebe sama. Odtáhl ho od sebe na nezbytnou vzdálenost, aby si viděli do očí a zamračil se. „Jak tě mohlo něco takového vůbec napadnout? Nešlo tomu zabránit. Ty sám bys nezmohl nic. To já tam měl být a ochránit tě, ale nebyl jsem. Jestli by měl mít někdo výčitky, tak já.“

„Ne!“ zaprotestoval Tommy a sevřel Adamovy tváře do dlaní. „Beru to zpět. Nic takového jsem nikdy neřekl. I když jsem předtím nevěděl, co vím teď, nemyslel jsem to tak. Mluvil ze mě vztek. Prosím, odpusť mi to.“ Sklopil blondýn provinile zrak. On i Adam měli ještě pořád v živé paměti jejich poslední hádku, než spolu přestali komunikovat.