Prsten /Adommy/ ✔️

11. kapitola

Další z bezvýznamných dnů se blížil ke konci. Pro jiné byl jistě přínosný, ne však pro Tommyho. Všechen čas strávil ve své komnatě. Lékař nařídil, aby spíš ještě ležel a nabíral síly. Několikrát za ním přišla sestra a četla mu ze své oblíbené knihy, ale on ji neposlouchal. Snažil se přemluvit svou paměť, aby s ním spolupracovala.

Jeho poručník ráno někam odjel. Když se ptal sestry, vysvětlila mu, že jel za jedním svým známým, a že by se měl vrátit až za několik dnů. Tommyho to zarmoutilo, aniž by si dokázal vysvětlit proč.

V koupelně se jeho poručník zdál být nakloněný jeho otázkám, skoro to vypadalo, že ho provokuje, dokud se nezatvrdil a neodešel. Pak už se neviděli. Tommy s ním prostě musel strávit víc času, aby ho přemluvil k dalším náznakům, které by mu mohly pomoci, vzpomenout si.

Když z jeho komnaty odešel sluha, který mu přinesl večeři, naštěstí už v normálním poživatelném stavu, Tommy vstal z postele a šel se podívat k oknu. Neměl moc hlad, spíš ho zajímalo, jak dlouho už nebyl venku. Nikdo mu nechtěl říct, co se před jeho dlouhým spánkem stalo. Prý by si musí vzpomenout sám, ale kdykoliv se na to zeptal, uviděl v očích své sestry a také švagra takový zvláštní výraz. Jako kdyby si ani moc nepřáli, aby si vzpomněl. Bylo to opravdu divné. Neměl se od čeho odrazit, kde začít a oni ho tu drželi. V této zlaté kleci, do které nenechali proniknout nic zvenčí. Proč se tak málo viděl se svým poručníkem? Měli snad, jak už ho jednou napadlo, nepřátelský vztah? Ale v té koupelně to tak nepůsobilo.

Tommy odvrátil tvář od výhledu na červánkovou oblohu ke stolku s večeří. Nakrčil odmítavě nos a pak se vypravil ke dveřím. Musel něco udělat. Alespoň se projít po hradu, vykouknout na nádvoří, cokoliv.

Už věděl, kde je koupelna. Nacházela se hned vedle jeho pokoje. Zdálo se, že tím směrem už nic dalšího a hlavně zajímavého nebude, takže se rovnou otočil na opačnou stranu a vyrazil.

Na cestu mu svítily louče. Chodba byla i přes přítomnost několika oken dost tmavá. Minul několikero dveří, které jistě vedly do dalších komnat. Na chvilku zapřemýšlel, kde by asi mohl mít pokoj jeho poručník a také sestra a švagr. A pak konečně uslyšel hlasy.

Chodba se na konci rozdvojovala. Jedna vedla stále rovně, druhá se stáčela do pravého úhlu. Tommymu se zdálo, že právě odsud přichází hluk. Vydal se tedy druhou cestou.

Po několika metrech začalo slábnout světlo z loučí, protože jej nahradilo mnohem silnější, z hlavní síně. Než Tommy vstoupil do velkého, na první pohled útulného prostoru, zarazil se a nasucho polkl.

V první řadě šlo o velice krásnou síň, která svým vybavením a teplým světlem vyrážela dech. Stěny zdobily nádherné barevné gobelíny. Všude postávaly pohodlně vyhlížející sedačky a křesílka. Před krbem bylo rozprostřeno na zemi několik vydělaných kožešin. Uprostřed sálu stál obrovský dlouhý masivní stůl, prohýbající se pod dobrotami všeho druhu. A v neposlední řadě Tommymu neunikl velký předmět, jež celé síni vévodil. Trůn z tmavého dřeva s bohatými uměleckými řezbami. Momentálně ovšem neobsazený.

Jakmile vešel do síně zcela, obrátily se k němu pohledy všech přítomných. Už chápal, proč ho jeho příbuzní nechávali zatím v pokoji. V sále byli lidé, které neznal, ale kteří znali jeho. A podle toho se na něj dívali.

U stolu sice seděla sestra s manželem, ale také nějaké malé dítě. To musela být Lilith, o které mu Elizabeth vyprávěla. Ani jeden se zatím necítil na to, aby se spolu setkali, takže to bylo poprvé, co ji viděl. Na druhém konci stolu sedělo několik mužů v kožených kabátcích. Zřejmě pánovi rytíři, napadlo Tommyho. Pak zabrousil pohledem ke krbu, kde si na nízkých stoličkách hověly nějaké dvě ženy. Jedna starší a druhá hodně mladá. S dost zvláštními vlasy. Byly nakrátko ostříhané a rozcuchané. Ale měly krásnou barvu. Jako med a slunce dohromady.