Prsten /Adommy/ ✔️

6. kapitola

Neil ze svých úst vyloudil pouze povzdech hodný trpitele. Elizabeth nedýchala vůbec a doktor na oba své pány třeštil oči, přestože jim zprávu donesl sluha John. Toho si momentálně nikdo nevšímal.

„Musím mu jít naproti, zdržet ho." Pohnul se Neil konečně k hlavním dveřím, odkud před okamžikem lokaj vešel. Bude se se svým bratrem venku vítat tak dlouho, jak jen to bude možné, usmyslel si.

„Zdržet ho před čím, Neile? Před pravdou?" zarazila ho Elizabeth. Neil vycítil problémy. Otočil se na svou ženu a přivřel oči.

„Ano, před pravdou. A také před bolestí a slzami... A vztekem, který s tou pravdou přijde." Bože, pokud se začne hádat ještě se svou manželkou, podpora, jíž si díky své soudržnosti a víře tři týdny připravovali pro Tommyho, bude nenávratně pryč.

„Stejně se pravdu dozví."

„Já ho na to chci jen připravit, drahá," pronesl Neil kousavě. Nebyl to on. Cítil, že díky Johnově oznámení není ve své kůži.

Jeho bratr stál dole na nádvoří a zbavoval Morfea osobních věcí, které si odnese do hradu. Jako meč, váček s penězi, možná nějakou drobnost pro Lilith a Tommyho z proslulých londýnských trhů...

Jistě je hodně unavený a sotva viděl na cestu, pokud jel z Londýna v kuse, pomyslel si Neil. Dokázal si představit, jak kolem jeho bratra pobíhá štolba Martin a snaží se dívat na své boty, jen aby nemusel pánovi ukázat tvář a v ní smutek za zesnulou Dioné a vůbec za všechno, co se za poslední tři týdny událo. Měl by mu jít na pomoc. Okamžitě.

„Já... musím tam jít. Než se to dozví od někoho jiného." Rozběhl se definitivně ke dveřím.

Na zápraží si vzal louč, protože už se začínalo stmívat. Když se podíval dolů, uviděl přibližně ve středu nádvoří dvě tmavé skvrnky. Jedna byla větší, neklidná a druhá shrbená únavou.

„Morfee, uklidni se, už jsme doma!" okřikl Adam koně. Neil to zřetelně slyšel i nahoře. Uvědomil si, proč Morfeus tolik vyvádí. Cítil, že se něco děje. Cítil, že pach jeho milované Dioné se v hradu už nenachází. Že je prostě pryč.

„Martine, odstroj ho prosím a vytři do sucha, jeli jsme celý den. Asi toho má taky plné zuby, proto tak blázní, viď, Morfee." Adam poplácal koně po krku, ale zklidnění se ani tak nedočkal. Kůň sebou zmítal a odmítal se podřídit Martinovým i Adamovým povelům. Nakonec ho do stájí odváděli tři muži. Štolba by to sám nezvládl.

Neil celou scénku pozoroval při sestupu ze schodů. Když stanul na posledním, rozhodl se konečně upoutat Adamovu pozornost.

„Vítej, bratře." Roztáhl ruce a rázným krokem, pod kterým se snažil skrýt svůj skutečný vnitřní stav, šel sourozenci naproti.

„Ah, Neile. Díky Bohu, že už jsem doma." Adam padl Neilovi s úlevou do náruče. „Netuším, co toho koně popadlo. Celou cestu jsem z něj cítil radost, že jedeme domů a jakmile jsme vjeli do hradu, začal takhle jančit," povzdychl si. Neil bratra poplácal po zádech a pak ho od sebe odtáhl na délku paží, aby si ho pořádně prohlédl.

„Vypadáš strašně, bratře."

„Ano, já vím. Horká lázeň to spraví. A úsměv tvé dcery také," pousmál se Adam. Vyčerpání z něj sálalo tak silně, že měl Neil strach, aby mu bratr neusnul v rukách.

„Na lázeň teď zapomeň. Půjdeš si lehnout," nařídil mu.

„Možná tě pro jednou i poslechnu, když vím, co na mě v posteli čeká," pokusil se Adam zažertovat. Neil odvrátil tvář a kousl se do rtu. Jeho manželka měla pravdu. Tohle odkládání nevyhnutelného bylo nanic. Jenže jít s pravdou ven, mu připadalo o dost těžší. Proč musel být zrovna on poslem špatných zpráv?