Broken soul of my Mate✓

-Chapter 6-

Xander

Smál se, konečně se smál. Takže jsem s připomínkami k filmu rozhodně pokračoval, až v jednu chvíli se smál tak moc, že nemohl dýchat. To bylo taky vtipný. Nebo jak jsem se málem zadusil jídlem. Udělalo mi radost, že mu chutnalo, nevím jestli je moje vaření dost dobré, ale pokud si to Cameron užil tak mi to stačí.

Stejně nechápu jak může umět péct, ale ne vařit to asi nikdy nepochopím. Můj mobil začne bzučet, a já se zamračím. Pokud by to byla má smečka, řeknou mi to přes naše spojení neboli komunikace na dálku přes naše myšlenky. Jde to jen s členy smečky nebo matem, se kterým máte dokončené pouto. Takže nevím proč by mi někdo volal. Zvednu to přes to, že uvidím neznáme číslo. Zvednu se radši z gauče a tiše se omluvím Cameronovi, který nad tím mávne rukou.

,,Xandere kde jsi?" Zamračím se, když uslyším vystrašený hlas Logana.

,,Ve městě proč?" Něco se muselo stát, jinak by mi nevolal.

,,Dobře musíš se vrátit. Jeden z chlapů se dožaduje souboje s tebou. Myslím, že se lidem přestává líbit, že nemáš mate." Tiše zanadávám, a promnu si spánky. Klid Xandere jen mu musíš ukázat kdo je šéf.

,,Budu tam do patnácti minut, zatím to připrav." Típnu mu to a pohlédnu na Camerona. Proč nám někdo musel překazit večer spolu? Zatnu čelist, než vydechnu, nechci Camerona stresovat, vypadá že toho má už takhle v životě dost. Dojdu ke gauči a on an mě smutně pohlédne.

,,Musíš jít?" Těžce na mě pohlédne, a
i když jeho hlas byl klidný, za touhle otázkou bylo něco mnohem víc, něco co nechápu.

,,Bohužel ano věci ve smečce." On přikývne a odvrátí pohled.

,,Vrátíš se?" Vyschlo mi v hrdle, ne kvůli tomu že bych nechtěl, ale to jak daleko se najednou zdál, se mi nelíbilo. Zamračím se nad tím, něco na tomhle je špatně.

,,Nemusíš se bát, není to nic špatného vrátím se." Pohlédl na mě se skleněnými oči a já tiše zanadával. Teď bych ho nejradši obejmul, a už nikdy nenechal odejít. Líbal bych ho, dokud by se neuklidnil. Jenže to nemůžu, protože mám i smečku, která na mě čeká.

,,Měj se" řekne smutně a já potlačím tu touhu ho obejmout. Není připravený není kurva. Sundám si tričko a hodím ho po něm. On nadzvedne obočí a já mu věnuju úšklebek.

,,Nechám ti ho, aby se ti nestýskalo." Zrudne, což způsobí můj široký úsměv. Nakonec se zamračí, a odfrkne si.

,,Zase tak moc si nefandi." Takže kočička má i drápky? Nepohrdnu tím opravdu ne.

,,Uvidíme se zítra Camerone." Sladce řeknu jeho jméno a uvidím jak mu naskočí husí kůže. Ušklíbnu se, jeho tělo reaguje, takže v tom proč není připravený musí být něco jiného.

***

Doběhnu k domu smečky, a rychle se přeměním na člověka. Nahota u nás není nic neobvyklého, všichni jsme zvyklí, je to naše součást. Dostanu se za barák, kde všichni trénujeme a pohlédnu na hlouček lidí, kteří jakmile mě uvidí se rozestoupí. V mé smečce je víc než dvě stě členů. Patříme mezi tři největší smečky v zemi a do deseti na světě. Zásluha mého otce, který zabral přespříliš území a tím i smečky na něm. Nemůžu mu vzít, že dosáhl něčeho velkého.

Pohlédnu na muže, který stál v kruhu a povzdechnu si. Ten chlap zažil mého otce, jako alfu a byl jeden z vedoucích v liniích. Miloval boje, jako můj otec takže mu podle mě víc vadí, že se tolik nehrnu do žádných válek a zbytečných bojů. Lincoln skvělý válečník a oblíbený člen smečky. Možná miloval boje, ale tak rychle jako s vámi bojoval se i přátelil. Zdá se, že to nejde dohromady, ale Lincoln má okolo sebe zvláštní auru. Dost lidí z jiných smeček co se nechtěli přidat nebo byli hrozba ty si spřátelil. Lidi mu věřili, nevýhoda pro mě.

,,Alfo vyžádávávám si souboj o titul alfy." Muž má čest a dost velkou šanci mě porazit, je zkušenější a starší, byl by perfektní alfa. Má ženu a dvě děti, myslím syna a dceru.

,,Víš, že pokud to uděláš můžeš přijít o svou rodinu, domov a život?" Přikývl a já si promnul spánky.

,,V tom případě přijímám." Řeknu Alfa hlasem a přeměním se do svého černo-hnědého vlka. Můj vlk byl obří, nebyl o tom pochyb, všichni to věděli a moje zlatě zářící oči ničemu nepomohli. Geny Alfy nezapřu. Lincoln se přemění a já stojím proti vlkovi všech barev, i když šedivá možná převahovala. Pohlédnu na Logana, a kývnu je něco jako rozhodčí, zastaví nás, až bude jasný vítěz. Zatnu tlapy do země, a soustředím se na vlka přede mnou. Začal chodit dokolečka a já s ním, čekal jestli vyjedu jako první. Naštěstí vím, že to by byla pitomost. Skočí na mě a já ho odhodím na zem. Ihned se zvedne a zavrčí, já ani nemrknu a on mi vyjede po krku. Uhnu se, ale on mě stihne škrábnout na hrudi. Nic neřeknu, a rychlostí blesku ho vyhodím do vzduchu. Jakmile přistane sevřu jeho krk ve svých čelistech, chci ho donutit k submisivitě. Nechci ho zabít. Sevřu jí víc, on zakňučí, dá uši k hlavě a ocas mezi nohy. Zavrčím mu do krku a on si lehne na záda, aby mi ukázal svoje břicho. Nechám jeho krk jít a zavyju tak silně, aby každý z mé smečky věděl, kdo vyhrál. Moje dominance proudila vzduchem, jako varování. Přeměním se a pohlédnu na Lincolna, který měl problém vstát.

,,Příště ti prokousnu hrdlo bez zaváhání. Dnes to je laskovost k tvé ženě, která nechce, aby její děti viděli tvou smrt." Kývne na souhlas. Naprosto jsem ho ponížil, pro vlky je důležité umřít se ctí, jenže pohled na jeho ženu by mě nejspíš zabil. Navíc vzít někomu tátu? Taky to není úplně moje věc.

,,Taky ode dneška budeš vést nový oddíl bojovníků, kteří se budou učit zabíjení. Naučíš je všechno co umíš." Znova dostanu jen kývnutí. A nikdo okolo nepromluví, bojí se promluvit a řešit proč ten boj vůbec byl. A já jsme moc unavený jim říct, co chtějí slyšet.