Malignant [CZ]

Fifty Eight

Z restaurace vycházím s Harryho paží okolo mých ramen. Jídlo bylo výborné a jsem opravdu ráda, že jsem mohla někam takhle vyrazit. A co víc - s Harrym jsme se celé ty dvě hodiny ani jednou nepohádali, což považuji za velký úspěch. Vím, že k jedné menší potyčce došlo, nicméně se nejednalo o nic vážného a negradovalo to. Musím se zkrátka smířit s tím, že on a já jsme naprosté protiklady, tudíž se nebudeme shodovat v některých věcech - jako třeba Vánoce.

Uvědomuju si, že měl těžkou minulost. Sice mi neprozradil žádné detaily - protože je to Harry - ale z toho, co vím, je patrné, že nedostával dostatek lásky. Nikdy nezažil oslavu narozenin či Vánoc, takže není divu, že při nějaké zmínce o nich před sebou staví zeď.

„Děkuju za večeři." Podívám se na něho a usměju se.

„Bylo to hezký, že?" Sklopí ke mně pohled, zatímco procházíme tmavou ulicí prosvícenou pouze světly nahoře jeskyně, které se tu říká 'nebe'. Přikývnu na souhlas a pozoruju ty vysoké kamenné stropy.

„Víš-," začnu. „I když je tohle podzemí velmi kreativně vymyšlené a hezké... chybí mi hvězdy," zašeptám s pohledem upřeným nahoru.

„Jo, vím, jak to myslíš. Když mi bylo deset, bydlel jsem v sirotčinci. Po nocích jsem vždycky vylezl z okna mého pokoje, vyšplhal se po větvích obklopujících budovu až na střechu, lehl si a pozoroval hvězdy, dokud jsem neusnul. Vzpomínám si, jak byly ty starý šindele strašně nepohodlný a tvrdý, ale bylo mi to jedno," vypráví a také vzhlédne nahoru k žárovkám.

Podívám se na něho, jak se zamyšleně kouká, a musím se pousmát nad tím, že se mi opět s něčím svěřil.

„Proč bys podstupoval takovou výpravu a vystavoval se nebezpečí chycení jen proto, aby sis lehnul na nepohodlnou střechu?" zeptám se při naší pomalé chůzi.

„Já ani nevím, asi jsem potřeboval utíkat. V tom domě jsem byl spíš přítěž, říkali mi, že za všechny jejich problémy můžu já. Trestali mě za něco snad každej druhej den, ale jakmile jsem seděl na té střeše, cítil jsem se neporazitelně - jako by se mě nikdo nemohl dotknout," zamumlá.

Srdce se mi láme nad tím, jak klidně a vyrovnaně to říká.

„To mě moc mrzí," zašeptám k němu. 

„Nemusí tě to mrzet, kotě. Neříkám ti to proto, abys mě litovala." Věnuje mi zamračený pohled.

„Já vím... je to jen velmi nešťastné."

Nad mou poznámkou se jemně zasměje a přikývne. „Jo, tak by se to asi dalo nazvat."

„A jak dlouho jsi v tom sirotčinci byl?" vyzvídám.

„Asi tak pět šest let. Potom jsem byl ve vězení, a pak technicky vzato ještě další dva roky tam, ale to jsem utekl a žil už na vlastní pěst," odpoví upřímně.

„Páni... to nikdy žádná rodina nebyla alespoň blízko k adopci?"

„To teda kurva ne. Jak jsem říkal, já byl pro sirotčinec přítěž a problémista, nikdo o mé adopci ani nezauvažoval." Zavrtí hlavou.

„A proč jsi byl problémista?"

„Asi jsem prostě takovej. Začalo to ale až tak v mých deseti letech. Vždycky jsem byl tichej a držel se v přítmí, ale strašně snadno se naseru už jen z maličkostí," odpoví.

"Jo, to já vím," neodpustím si poznámku, načež do mě lehce strčí bokem.

„Dávej si pozor na pusu," řekne na obranu.