Malignant [CZ]

Three

Tlumený zvuk běžícího motoru vyplňuje mou omámenou mysl. Pomalu otevřu oči a uvědomím si, že sedím v autě na sedadle spolujezdce a mám svázané nohy i ruce. Auto je celé černé - černá kožená sedadla, černá kapota, černý volant, černé všechno.

Mé srdce tluče jako o závod když se vyděšeně podívám vedle sebe a vidím stejného muže, který mě unesl ze školy. Jedna jeho dlaň se opírá o volant zatímco se dívá na cestu.

Jeho druhá paže se loktem opírá o opěradlo sedadla a pohrává si s jeho piercingem v ústech. 

Kouknu se před sebe - stále neschopna slova - a vidím, že jedeme po prázdné cestě v poli. Při pomyšlení na to, že už nejsme v blízkosti civilizace, se mi obrátí žaludek vzhůru nohama. 

Nemůžu si pomoct a prudce vydechnu, čímž vzbudím jeho pozornost. 

Celé mé tělo zamrzne, jakmile se jeho tvář zaměří na mou. Jeho temné oči si mě projedou od hlavy dolů. Co se mnou bude dělat?

‚‚Někdo se nám vzbudil," zamumlá jeho hlubokým přízvukem. 

‚‚K-kde to jsme?" Můj hlas je sotva slyšet.

‚‚Do toho ti nic není." Jeho pohled pořád skenuje špinavou cestu.

Je mi na zvracení. Co se se mnou sakra stane? Kam jedeme? Bereme mě pryč, aby mě zabil? Mám tolik otázek, ale strach mi brání v tom je vůbec vyslovit.

‚‚Co ode mě chceš? Kdo jsi?!" Lehce zvýším hlas.

‚‚Zlatíčko, být tebou tak změním svůj tón hlasu," řekne přísně přes zatnuté zuby.

‚‚Z-zabiješ mě?" zeptám se skoro šeptem.

Nastane dlouhé ticho, které mi z toho očekávání roztluče srdce ještě rychleji.

‚‚Nejsem si ještě stoprocentně jistý." Prohrábne si rukou své kudrnaté rozcuchané vlasy a na jeho tváři se objeví zlomyslný úšklebek.

Takže mě možná pustí? To tím chce naznačit? O tom těžce pochybuji. Přece by mě nevezl takovou dálku jen proto, aby mě pustil. Je členem Malignantu... není šance, že mě nechá jít.

‚‚Necháš mě jít?" zamumlám, přestože odpověď znám.

Z jeho úst unikne malý smích. Zavrtí hlavou a podívá se na mě: ‚‚Notak baby, jsi přece chytřejší než jak se teď zdáš, ne?"

‚‚Neříkej mi tak," vyprsknu rozhněvaně. Nejsem jeho zlatíčko ani nějaká baby. Tenhle pošuk mě chytil, zdrogoval nějakou chemikálií a svázal v autě, které jede neznámo kam.

‚‚Já ti kurva budu říkat jak kurva chci... zlatíčko," řekne a pěstí praští do volantu, načež vyskočím leknutím. Jeho pohled je drsný a jeho ruce tisknou volant tak moc, až mu bělají klouby.

Odkloním se od něho tak daleko, jak jen můžu, namáčknutá na sklo okýnka. Přeju si, abych mohla otevřít dveře a prostě utéct, ale to je nemožné.

Moje nohy a ruce jsou svázané, dveře jsou zamčené, a i kdybych vypadla ven, nedostala bych se daleko. Všechno, co vidím, je jen pole, a nemám absolutní ponětí, kam a odkud jedeme.

Ten muž je strašidelný. Je vysoký, celkem svalnatý a vypjatý, skoro jak kdyby měl každou chvíli explodovat zuřivostí. A ta černá kožená bunda ho dělá ještě děsivějším - asi protože vím, čeho je symbolem.

Jeho neupravené vlasy leží jemně na jeho hlavě, čas od času si je rukou projede aby mu nepadaly do tváře.

Pořád nemůžu uvěřit tomu, že se tohle všechno opravdu děje. Myslela jsem, že gang Malignant vymřel před dvěma lety! Všem nám slibovali život v míru a radosti... Uvidím ještě někdy svoje rodiče? Jsem jediná, kterou unesli?

Moje mysl je plná otázek, na které nutně potřebuji znát odpověď.

Podívám se dolů na hodiny na rádiu a jsem vykolejená z toho, kolik hodin je - dvě hodiny odpoledne! A já byla ve škole v 8:45.

‚‚Jak d-dlouho už jedeme?" zeptám se.

‚‚Proč se furt ptáš na tolik zkurvených otázek?" řekne a podívá se na mě zlostně.

‚‚Protože chci sakra vědět, kam mě můj únosce veze!" Nemůžu si pomoct a znovu zvýším hlas.

Ve vteřině, kdy ta slova opustí má ústa, se auto prudce zastaví, čímž způsobí nepříjemný zvuk brzd a mé tělo vyletí dopředu. Zatáhne za ruční brzdu a otočí se na mě se zlostným pohledem na tváři, což způsobí, že se začnu třást.

Nakloní se jen pár milimetrů od mé tváře. Jeho čelist je zatnutá a jeho oči zapíchnuté do mých. Snažím se od něho oddálit co nejvíce to jde, ale už nemám kam.

‚‚Poslouchej mě. Tady ten tvůj zkurvenej přístup by se měl změnit, protože abych byl s tebou upřímnej, s ním nepřežiješ. Já kurva přísahám Amelio, že to klidně ukončím teď a tady, tak mě kurva nepokoušej, protože za to poneseš následky," zařve a bouchne pěstí mezi naše sedadla.

Cítím slzu, která unikla ven, což v něm vyvolalo patetický úšklebek, když se na mě beznadějně díval.

‚‚Přesně to jsem si myslel," zamumlá a narovná se zpátky do svého sedadla. 

Jak může být někdo tak zlý? Jak mu může dělat radost moje zoufalost?

Ale hlavně...

Odkud zná moje jméno?